Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

neděle 28. května 2017

Zákaz kouření v hospodách se blíží

Další protivenkovský zákon vstupuje v polovině příštího týdne v platnost. Zákaz kouření ve všech restauracích a hospodách. Jeden z nejnesmyslnějších protilidových zákonů má zřejmě za úkol zlikvidovat poslední českou pohostinskou specialitu, proletářské a vesnické hospody, do kterých většina hostů chodí proto, aby si tam při pivě a popovídání mohla s požitkem zakouřit. 

Zákon ovšem stanovuje několik výjimek. Kouřit půjde na zahrádkách (zakazuje se kouření jen ve vnitřních prostorách) a zákaz se nevztahuje na vodní dýmky a e-cigarety.

Od středy 31. května si již nepůjde zapálit ve vnitřních prostorech všech provozoven stravovacích služeb, a to bez ohledu, zda se jedná o provozovnu provozovanou na základě hostinské činnosti či nikoliv. Tento den totiž nabude účinnosti zákon o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, který zákaz kouření mimo jiné přináší. Podnikatelé by též neměli zapomenout, že musí v restauraci vyvěsit ceduli "Kouření zakázáno“.

Zákon ovšem počítá s úlevami. Výjimku budou mít čajovny s vodními dýmkami. Kouření vodních dýmek je s čajovnami totiž neodlučně spojeno. Plošný zákaz kouření by pro ně mohl mít likvidační dopady, protože právě nabídka vodní dýmky patří k jejich charakteristickým rysům a tvoří podstatnou část tržeb. I nadále též bude možné v restauracích, barech apod. užívat elektronické cigarety.
Bude zákaz kouření platit i pro prezidenta, který kouří, kde se mu zamane?
Zákon se netýká jen prodeje tabákových výrobků, nýbrž i prodeje alkoholických nápojů. Norma rozšiřuje okruh míst, kde bude zakázán prodej tabákových výrobků, elektronických cigaret a alkoholických nápojů, například o pojízdné prodejny. V neposlední řadě se zvyšují sankce za porušení zákona. Za nevyzvání kouřící osoby, aby kouřit přestala či restauraci opustila, hrozí podnikatelům pokuta až 50 tisíc Kč, pokud pak zapomenou vyvěsit ceduli „Kouření zakázáno“, mohou dostat sankci až 10 tisíc Kč. Samotný kuřák pak může obdržet pokutu až 5 tisíc korun.
Michall Gorbačov zavedl v SSSR prohibici, která spotřebu alkoholu nezmenšila.

Je známo, že východ Evropy dokázal každou prohibici obejít, a jistě se to povede i českým kuřákům, za cenu toho, že zřídí výčep piva v hasičské nebo myslivecké klubovně, či v některé garáži.

neděle 21. května 2017

Ötzi, muž zavražděný před 5000 lety

Ötzi, leží ve zvláštním mrazáku bolzanského muzea už celé čtvrtstoletí. Nejlépe zachovalá mumie na světě přečkala pět tisíciletí uprostřed Schnalstalského ledovce v průsmyku Hauslabjoch v Ötzalských Alpách v nadmořské výšce 3210 metrů nedaleko italsko-rakouské hranice.

V září 1991 Helmut a Erika Simonovi, on domovník, ona žena v domácnosti z německého Norimberku, nalezli tělo vyčnívající z tajícího ledovce, když sešli ze značené cesty. „Nejprve jsem si myslel, že z ledu vykukuje nějaká panenka,“ vyprávěl později Helmut Simon.

Za přispění nejnovějších vědeckých poznatků skládal mnichovský policejní inspektor Alexander Horn kousek po kousku překvapivě podrobný obrázek o tom, co se stalo Ötzimu na alpském hřebenu onoho osudového dne někdy kolem roku 3300 př. n. l.

Příčina úmrtí ledového muže zůstávala neznámá celé desetiletí. Teprve pak se dostaly ke slovu rentgenové paprsky a počítačová tomografie. Zjistily, že malou trhlinou na dlouhém kabátě, chráněném vodotěsnou pláštěnkou z rákosí a dlouhých trav, pronikl do mužových zad pazourkový hrot šípu.

„Ve skutečnosti se muž z ledu nacházel i přes nešetrné vyprošťování v lepším stavu než většina mrtvol krátce po vraždě nalezených v terénu,“ potvrzuje Horn.

Ledovec nejenže zmrazil Ötziho rovnou tam, kde zemřel, ale vysoká vlhkost ledu udržela jeho orgány a kůži z velké části nedotknuté. „Z obsahu žaludku hned víme, co před pěti tisíci lety jedl chvilku před smrtí,“ připomíná kriminalista. „Tak daleko se mnozí koroneři nedostanou ani dnes.“

Ví se, že Ötzi měřil nanejvýš 160 centimetrů, což v jeho době znamenalo spíše průměrnou výšku, vážil asi 50 kilogramů, měl hnědé oči, tmavohnědé vlasy a nohu velikosti 38. V době smrti mu bylo přibližně 45 let, plus minus šest roků.

Fyziognomie potvrzovala, že tento chlapík často chodil namáhavými cestami a na sobě neměl snad ani gram tuku. Měl všechny zuby, přičemž vědci objevili mezi předními horními řezáky dědičnou třímilimetrovou mezeru - diastemu, kterou má třeba Madonna nebo Elton John. Tomu, kdo si Ötziho pozorně prohlédne v Jihotyrolském muzeu, zřejmě neujde, že měl neobvykle malé ruce, nenavyklé na těžkou práci, pradávný Tyrolan se rozhodně neživil rukama.

Pylová zrna v trávicím traktu umožnila vědcům stanovit, že skonal na konci jara nebo začátkem léta. V posledních dvou dnech života snědl tři rozdílná jídla a putoval z výšky asi 2250 metrů dolů do údolí. Pak vystoupal znovu vysoko do hor, kde ho dostihl vrah.

Kromě zranění po šípu našli badatelé další nápadnou ránu. Hluboký zářez na pravé ruce mezi palcem a ukazováčkem, táhnoucí se až ke kosti, způsobil, že Ötzi mohl pravou rukou následně hýbat jen omezeně. Podle stupně hojení rány došli vědci k závěru, že zraněn byl den nebo dva před smrtí. Inspektor Horn z toho dovozuje, že sestoupil do své vesnice, kde se připletl ke rvačce.

„Rána na ruce naznačuje, že se aktivně bránil, a protože jsme na těle nenašli žádná jiná zranění, modřiny, pohmožděniny nebo bodné rány, Ötzi pravděpodobně boj vyhrál a zabil přitom útočníka,“ domnívá se kriminalista.

Následně vesnici opustil, když se předtím vybavil dostatkem jídla a do kulatého košíku z březové kůry si přibalil žhavé uhlíky ukryté v javorovém listí a trávě. Aby mohl i vysoko v horách rozdělat oheň, jistil se křesacím kamínkem a pyritem. Uvedené vybavení a další věci nesl nejspíš v krosně vyztužené lískovými pruty a modřínovým prkénkem.

Ze zbraní měl Ötzi u sebe pouze malou dýku s pazourkovou čepelí a dřevěnou rukojetí z jasanu upevněnou zvířecí šlachou. V té době mu byla tak málo platná asi jako dámský revolver v gangsterské přestřelce. Nesl si také 182 centimetrů dlouhý nedokončený luk a nádherně ručně zdobený toulec ze srnčí kůže se čtrnácti šípy.

Důmyslné nástroje, které si pečlivě uschoval do pouzdra na opasku z telecí kůže, prozrazují, že na šípech a luku zamýšlel pracovat: jen dva šípy stačil vybavit pazourkovým hrotem. Protože nesou stopy lidské krve, má se za to, že je Ötzi již použil a jako správný šetřílek vytáhl z těla zabitých nepřátel.

Horn předpokládá, že Ötzi vůbec nespěchal. V nadmořské výšce přes tři kilometry se v chráněné úžlabině v horském sedle utábořil, v klidu rozprostřel kolem sebe věci, které nesl, a pustil se do jídla. „Asi půlhodinu před smrtí se pořádně nadlábl,“ říká kriminalista.

Menu doby měděné se skládalo z masa kozorožce - syrového, uzeného či sušeného, primitivní odrůdy pšenice, zřejmě v podobě chleba, tuku — ať už slaniny nebo sýra — a hasivky, běžného druhu kapradiny. „Spěcháte-li, abyste unikli z dosahu někoho, kdo vás chce zabít, nebudete mít na vaření ani pomyšlení,“ dodává inspektor. „K dokončení luku potřeboval půl dne práce. Ale ani v tomto případě vůbec nechvátal.“

Půlhodiny poté, co Ötzi dojedl, se k němu nepozorovaně přiblížil vrah a ze vzdálenosti více než třiceti metrů jej střelil šípem do zad. Jakmile pazourková hlavice šípu pronikla pod levou lopatku a proťala podklíčkovou tepnu, zbývalo pravěkému horalovi několik minut života.

Odborníci se shodují, že by vykrvácení nedokázali zabránit ani dnešní lékaři. „Nevíme, jestli střelec zasáhl Ötziho zespoda, nebo svrchu, v každém případě z úhlu zranění je zřejmé, že střílel zezadu. Vrah zabíjel raději najisto, z dálky. Asi se poučil z vesnické potyčky, k níž došlo den či dva před útokem v horách. Někdo Ötziho sledoval, dostihl, překvapil a zabil,“ shrnuje zkušený policejní vyšetřovatel.

Zdá se, že Ötzi byl — řečeno dnešním jazykem — metrosexuál. Potrpěl si na ne právě levné věci. Nádherná sekera s dokonale provedenou měděnou čepelí uchycenou v pečlivě vybraném tisovém topůrku nevydělanou kůží a pryskyřicí říká o svém majiteli totéž, co dnes nejmodernější ferrari, značkové platinové švýcarské hodinky či možnost spáchat před kamerami několik trestných činů najednou a dál v klidu podnikat na svobodě.

Přiléhavé strečové kalhoty z kozinky představují drahou módní záležitost oné doby. Oděv, dokonale uzpůsobený tvrdým horským podmínkám, byl vyroben z kůže a kožešin nejméně deseti zvířat šesti rozdílných druhů včetně medvěda hnědého.

Boty z jelenice a s podrážkami z medvědí usně, vyztužené lípovým lýkem a vycpané dvoucentimetrovou vrstvou trávy, musel vyrobit na zakázku profesionální řemeslník. Není divu, že zlínský horolezec Václav Pátek, který s věrnou kopií bot alpského pračlověka vystoupal na nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro, tvrdí, že obstála lépe než moderní treková obuv kolegů. Podle polohy palců badatelé usuzují, že Ötzi na rozdíl od současníků téměř nechodil bos.

„Přesto vrah nechal cennosti u mrtvoly. Očividně se bál prozrazení. Jen těžko se totiž mohl objevit zpátky ve vesnici s mimořádně drahou sekyrou, kterou předtím obdivovali příslušníci obou pohlaví,“ upozorňuje kriminalista.

I když se vědci na Ötzim vyřádili, výzkum pokračuje i nadále a další překvapení nelze vyloučit. „Jednu věc ale pravděpodobně nikdy neobjevíme,“ směje se Horn. „Nejsem optimistou, že v případě Ötziho někdy najdeme pachatele. Prostě víme jak, ale netušíme kdo.“
Zdroj: Vladimír Plesník, Právo

sobota 13. května 2017

Císařovna Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku.

Kdo dával ve škole trochu pozor, už tuší, co s tímhle vším má společného Marie Terezie. Právě za její vlády se výrazně posunulo úsilí o systematickou evidenci pozemků, tedy základ toho, čemu se dnes říká katastr nemovitostí.
Pojmy jako Druhá a Třetí berní rula mohou mnohým z nás šustit nezáživnou historií a úředničinou, nicméně Hernando de Soto by nám vysvětlil, že se jedná o nenápadný, ale přitom zcela klíčový základ pro pozdější schopnost majitelů nemovitostí v našich zemích brát si hypoteční úvěry, a tím převést jinak „mrtvý“ kapitál na živý základ podnikání.

Dalším zásadním předpokladem pro ekonomickou prosperitu je podle de Sota i mnoha dalších ekonomů kvalitní lidský kapitál - tedy vzdělaná populace. A i tady se jistě mnozí z nás rozpomenou, jak při výuce dějepisu proklínali habsburskou císařovnu za její nápad zavést povinnou školní docházku. Právě toto opatření ale bylo dalším pilířem pozdější prosperity českých zemí.
Marie Terezie se svou rodinou
Minimálně v uvedených dvou směrech bychom tedy měli být dodnes Marii Terezii vděční. A třísté výročí jejího narození oslavit nejen přednáškami a výstavami, ale také – a možná hlavně – tím, že budeme pokračovat v jejím úsilí. V dnešních podmínkách to znamená například tlačit na digitalizaci české veřejné správy a na mnohem důstojnější odměňování učitelů v českých školách.
Zdroj:byznys.lidovky.cz

neděle 7. května 2017

Nejsou lidi. Zemědělské podniky končí kvůli nedostatku pracovních sil.

Byla to první biofarma v Česku, navíc jediná, která dělá tvrdé vyzrálé sýry. Jenže skončila. "Nemáme lidi na práci, rodina sama to už dál nezvládá," rozeslala Biofarma Vavřinec před měsícem vzkaz svým odběratelům.

"Dopadlo to tak, že úplně nekončíme, vyrábět budeme, ale už to nebudeme my. Mléčnou farmu převzal jiný nadšenec, my se budeme starat jenom o pastviny," komentuje situaci Zuzana Šmakalová, manželka zakladatele firmy z Okrouhlic na Benešovsku.

Příběh má pro zákazníky jen částečně dobré pokračování: sýrové a mléčné produkty sice budou dál k dispozici, ať už přes systém farmářských bedýnek nebo objednávky, prodej ze dvora či na farmářských trzích. Nicméně je otázka, v jaké kvalitě − otec zakladatel se už chce věnovat svému zdraví a tomu, co ho těší.

Problém je v tom, že zemědělci nemají své pokračovatele a tvrdí, že se ocitli v nejhorším roce od revoluce, tedy za celých 27 let. Jejich generace stárne a mladých pracovníků v oboru ubývá. Od milénia jich ubyla téměř polovina.

"Na rovinu si řekněme, že způsob, jak zajistit větší počet pracovníků v zemědělství, spočívá v tom, že budeme muset přijímat lidi ze třetích zemí. Například z Ukrajiny," tvrdí ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU-ČSL). Zároveň připouští, že nedostatek zaměstnanců se dnes týká celé české ekonomiky.

Loni prošly středoškolskými obory spjatými se zemědělstvím 3,2 tisíce studentů, což je z celkového počtu více než 55 tisíc středoškolských absolventů jen necelých šest procent.

"Jsme na nejnižším počtu učňů v novodobé historii. Počet žáků za posledních šest let klesá. Zatímco ve školním roce 2011/2012 zemědělské obory na středních školách studovalo téměř 17,5 tisíce žáků, o rok později se jejich počet snížil o 655 a s každým následujícím rokem jejich počet klesá o další stovky," praví se v poslední statistice ministerstva školství.

Loni se jejich počet snížil pod 16 tisíc. A v minulém roce také padla další hranice − počet nově přijatých žáků poprvé nepřekročil pět tisíc.

Letos se tak Česká republika ocitla na historickém minimu co do počtu lidí pracujících v zemědělství. Během deseti let se smrskl počet lidí na poli a v kravínech ze 175 tisíc na 96 tisíc.

"Co mám říkat? Od nás je to sedm kilometrů do Německa, takže všichni zmizeli tam. Soused farmář nedostatek lidí řeší tím způsobem, že nakontaktoval své bývalé učiliště. Nedostatek lidí řeší tak, že dá práci třeba učni, i když ví, že by potřeboval něco jiného než jezdit s traktorem," říká šumavský farmář Dušan Lehocký.

Výdělky v zemědělství jsou jen o trochu vyšší než minimální mzda, která dosahuje 11 tisíc korun. "Ze 77 tisíc nabídek na práci je jen 1200 na obor zemědělství. Z toho jsou polovina řidiči. A když se podíváme na to, kolik se nabízí peněz dojičkám, pečovatelkám či ošetřovatelkám zvířat, jde o 12 tisíc korun. Tedy pouze o něco málo víc, než je minimální mzda," uvádí Lehocký.

Zemědělci si většinou pochvalují brigádníky ze středních a vysokých škol. "Snažíme se samozřejmě získat dobré lidi za dobré peníze, ovšem ti, které nám pošlou z úřadu práce, většinou moc dělat nechtějí. Nejlepší zkušenost máme s brigádami na léto, kdy přijedou studenti, hlavně vysokoškoláci, kteří si chtějí vydělat na něco konkrétního," popisuje Jana Skácelová z Jevíčka, která patří k velkým českým dodavatelům zelí, jež pěstuje zhruba na 200 hektarech polí. Kvůli nedostatku pracovníků prakticky skončila s pěstováním cibule.

Česko se v mezinárodních statistikách nemůže srovnávat se zemědělskými státy, jako je Řecko nebo Rumunsko. Tam pracuje v zemědělství až třetina lidí.

Zdroj: ihned.cz

sobota 29. dubna 2017

70 let od popravy zrádce Čurdy

29. dubna 1947 byl popraven Karel Čurda, obviněný z udavačství a zbabělosti, muž, který po atentátu na Reinharda Heydricha prozradil své kamarády a spolubojovníky. Ti byli pak obklíčeni v pražském kostele svatého Cyrila a Metoděje a spáchali sebevraždu.

Sedmdesát let od Čurdovy popravy vypadá jako dost dlouhá doba na to, aby se na nějakého toho nešťastného zrádce zapomnělo, ale ta událost se jaksi sama od sebe připomíná znovu a znovu. A jestliže za války se Čurda zradou třeba pokusil "vykoupit" si holý život pro sebe i své blízké, jiní si v té době drobnou spoluprací zajišťovali třeba jen lepší podmínky přežití. O Čurdovi a několika dalších skutečných udavačích se vědělo, a byli potrestáni právem. Možná víc jich bylo obviněno a potrestáno neprávem, protože se zase našli jiní udavači, kteří, buď se chtěli obětem - i z malicherných důvodů - pomstít, nebo horlivým přechodem na stranu vítězů chtěli zamaskovat svou spolupráci s nacisty. Nejlépe za svou minulostí udělali čáru, když vstoupili do KSČ a navázali spolupráci s StB, či stali se přímo jejími příslušníky.

"Kdybychom měli zavřít všechny ty vaše kompatrioty, na které nám dochází udání z vašich řad, vězení by na to nestačilo," vzpomínala herečka Adina Mandlová na slova jednoho svého německého známého z doby okupace. Sama byla po válce obviňována z neprokázané kolaborace.

Seznamy spolupracovníků nacistické tajné policie gestapa se po letech proměnily v seznamy spolupracovníků StB-komunistické tajné policie. Stovky, tisíce jmen.

Po listopadu 1989 se tito lidé ke své zálibě samozřejmě udávat samozřejmě nehlásili. Kdo se na seznamu našel, tvrdil, že ho to netrápí, ale pak se soudil - a zpravidla úspěšně, takže si přinesl od soudu potvrzení, že nezradil; titul zrádce prostě není na veřejnosti oblíben. Výhody, které zrada a udavačství přinášejí, nebyly k zahození.

Někdo řekne, že zrádců bylo v českých dějinách hodně! Má pravdu: Chartu přece podepsalo méně lidí než Antichartu.


Dnes na zradu nemyslíme; vede se nám dobře, nepřítel neovládá naši zemi a zdá se, že slovo zrada ztrácí svou účinnost. Jenže tak to není; nevíme totiž, zda nepřijdou vážnější chvíle. Nevíme, zda například v Moskvě už nemají v Praze vytypovaného někoho, kdo  jednou napíše dopis s žádostí o pomoc. Je dokonce pravděpodobné, že toho zrádce (možná stovky) mezi námi dávno našli. 

neděle 23. dubna 2017

Bombardování Rostocku v dubnu 1942

Na začátku roku 1942 staré hansovní město Rostock mělo 130 000 obyvatel. Většina se 24. dubna 1942 po  ječení sirén ukryla  ve sklepech. Následoval nálet 150 britských letadel, které v krátkém čase zasypali město - většinou okrajové části - zápalnými bombami.


Petrikirche po bombardování
Jak bývalo zvykem Angličanů, byl to jen varovný nálet. Příští dny následoval útok 500 bombardérů, které shodili na Rostock na 100.000 bomb, které zasáhly také střed starého historického města  Zahynulo okolo 200 lidí, asi tisíc bylo raněno. Zasažen byl i chrám "sv. Petra", přičemž se zřítila 47 metrů vysoká špičatá střecha věže měřící celkem 117 m. O střechu nad hlavou přišlo 35.000 lidí. Zničeny byly další masivní budovy jako kostel sv. Jakuba, zemský soud, kamenná brána, divadlo, nemocnice, školy. Další budovy byly poškozeny.
Věž Petrikirche byla obnovena po roce 1990

Kobercové bombardování velkých německých měst
28./29. březen 1942: Lübeck
23. - 27. duben 1942: Rostock
30. květen 1942: Köln
24. červen - 3. srpen 1943: Hamburg
8. říjen 1943: Hannover
22. říjen 1943: Kassel
26. srpen 1944: Kiel
15. říjen 1944: Braunschweig
3. únor 1945: Berlin
13./14. únor 1945: Dresden
8. duben 1945: Braunschweig

Starosti dětí panovnického rodu a gilotina

Po smrti svého milovaného manžela jmenovala císařovna Marie Terezie svého nejstaršího syna Josefa spoluvládcem v habsburských zemích a často tohoto kroku litovala. Zatímco ona důvěřovala svým rádcům a vyhledávala klid v kruhu své početné rodiny, její syn chtěl všechno v říši změnit, a to hned. V hlavě měl spoustu nápadů, kolem sebe viděl samé zbytečnosti a plýtvání. O připravovaných reformách se radil nejen s učenci, ale i s obyčejnými lidmi. Všechno chtěl poznat, všechno si chtěl ozkoušet. Stávalo se občas, že jel krajinou ve svém kočáře, který někdy sám kočíroval, a spatřil při práci oráče. Zastavil, vypůjčil si od něho pluh a vyoral brázdu. Vykonával i jiné práce. 

Císařovna většinou zůstávala ve Vídni. Do Čech jezdila málokdy, to spíš na Moravu, především na zámek Slavkov ke svému prvnímu ministru knížeti Kounicovi. Jednou obědvala u Kounice se svými dcerami a čekala na Josefa, který svou účast přislíbil. Když se konečně dostavil, děsně zapáchal. Císařovně též neuniklo, že vzácný koberec mezi dveřmi a stolem je zahamtaný černými, mazlavými ťápotami.

„Kde jsi byl, synu?“ otázala se.

„Kydal jsem hnůj u sedláka v Křenovicích,“ odpověděl spolupanovník. „To byste nevěřila, drahá matko, jak z toho bolí záda. Musím na to něco vymyslet, aby se čeledíni tolik zbytečně nenadřeli.“

„Jsi hnusný, Josefe,“ vmísila se do hovoru Marie Antonie.

Josef a jeho sestra se velmi často škorpili, protože byli každý jiný. On myslel na reformy, ona na zábavu. On na svůj vzhled moc nedbal, ona byla parádnice.

Kníže Kounic pak domluvil její sňatek s francouzským dauphinem Ludvíkem, po němž by se výhledově měla jednou stát francouzskou královnou. Marie Antonie byla z toho celá rozrušená, ani ne tak kvůli manželství, jako spíše z toho, co si vezme na sebe. Nejvíce ji trápily klobouky. Stála před zrcadlem a přemítala:

„Tenhle? Nebo tenhle?“

Když se blížil den jejího odjezdu, navštívil Josef sestru s velkou krabicí.

„Přinesl jsem ti na cestu klobouk, který v Paříži určitě nikdo nenosí,“ řekl a vytáhl z krabice včelařský klobouk s hrubým závojem, který zabraňuje včelám včelaře bodnout.

„Získal jsem ho v jedné vsi u Jaroměře, kde teď stavíme pevnost, a sám jsem si ho vyzkoušel,“ dodal ještě.

Marie Antonie se ušklíbla a řekla:„Jsi hnusný, Josefe. Než abych si tuto hrůzu dala v Paříži na hlavu, to už bych byla radši, kdyby mi tu hlavu usekli.“
Martin Regner
Zdroj: Neviditelnýpes

Poznámka: Stalo se, hlavu jí uřízli.

čtvrtek 20. dubna 2017

Česká televize nezapře náklonnost k nepřátelům zelené Šumavy

Jde o téma, které z nedostatku času nezaznělo na konferenci "Role České televize v naší společnosti", která se konala v Senátu 11. dubna 2017. Jde o jednu z největších veřejných kauz, která se táhne 20 let. Za tuto dobu došlo k radikální změně rozsáhlého území.

Z kulturní krajiny Šumavy - která živila tamní obyvatele - se stala zdivočelá krajina. Uschly tam lesy v pásmu 42 km dlouhém při státní hranici, došlo k socio-ekonomickým změnám, které způsobily vylidnění Šumavy. Vznikla ideologie environmentalismu a její odnož ideologie divočiny. Ta měla stoupence v různých hnutích s totalitními prvky a v nevládních neziskových organizacích (NNO).
Česká televize se jistě snažila o nestranné a vyvážené zpravodajství, ale redaktoři často nezapřeli své osobní sympatie k divočině a nezasahování do přírody. Takový postoj patří do kategorie "liberální levice", vyskytující se napříč všech současných parlamentních stran.

Obecně je zřejmé, že Česká televize preferuje ekologické NNO a dělá to dlouhodobě i ve sporech o ochranu přírody v NP Šumava. V historii parku došlo k mnoha vypjatým sporům ekologických aktivistů a jejich blokád kácení stromů napadených kůrovcem. Mezi ty nejznámější patřily blokády Trojmezenského pralesa r. 1998, pralesa na Pramenech Vltavy r. 2000, lesy Na Ztraceném r. 2011. Tyto a další obdobné akce byly vždy atraktivními tématy pro Českou televizi. Šlo zde nejen o emoce, ale i o lidská práva, ohrožení života, policisty a jejich zasahování proti demonstrantům.
Televize přenášela detaily o agresivitě policie vůči blokádistům a pokud-možno je zveličovala.
Výsledkem takových zpravodajství bylo ovlivnění rozhodnutí orgánů státní správy pro nevydání či zrušení výjimky na ochranu lesa zasahováním. V důsledku ne-zasahování uschlo či bylo nuceně vykáceno 54 % státních lesů ve správě NP Šumava.

Historicky lze vysledovat, že pořady Čt v kauze NP Šumava byly převážně postaveny tak, že výsledný dojem a fakta vyzněly ve prospěch fanatických eko-aktivistů a ideologicky nadšených vědců - a nikoliv domorodých obyvatel, obcí, turistů, lesníků a racionálních vědců. Vysílané pořady byly téměř výhradně stavěny na vědeckých poznatcích ideologicky nadšených ekologů a biologů - a ne lesnických odborníků a vědců. Obdobně vyznělo i každoroční zastoupení téma Šumavy v pořadu "Nedej se".
Tyto vysoce sledované pořady nesporně přispěly ke vzniku generačního problému, kdy krajina přestává být vnímána jako živitelka a člověk - hospodář - je někdo, kdo ničí přírodu. Tato propagace nemálo přispěla k odporu veřejnosti k lesnictví a dřevoprodukci lesů. Vystudovaný lesník je negativní postavou a ochranář přírody je pozitivní ve veřejném mínění.

Dvacetiletá kauza Šumava je příkladem toho, že produkce České televize má obrovskou moc, která dokáže prezentovat ideologicky motivovanou menšinu, jako nadřazenou sílu racionálního a demokratického rozhodování. Neúměrná mediální podpora dává hnutím a občanským uskupením váhu, která je schopná oslabit demokratickou moc a většinu. Proto jsem názoru, že veřejnoprávní Čt má být pod intenzivnější kontrolou. Když kontrola volenými politiky není možná, tak by to měl dělat onen volič politiků.
Petr Martan

středa 19. dubna 2017

Zničení Helgolandu před 72 léty

Patnáct obyvatel severoněmeckého Holgalandu před koncem 2. světové války kontaktovalo Angličany, aby upustili od zničení Německa. Někdo to oznámil gestapu, které 18. dubna 1945 všechny zatklo a 7 z nich bylo 21. dubna 1945 popraveno. 
Bomby nad ostrovem

Následoval britský letecký útok na ostrov, při kterém 1.000 britských letadel během 104 minut shodilo na ostrov 7.000 bomb. Všechny budovy byly zničeny. 2.000 obyvatel se zachránilo v tunelu podzemního bunkru, který nechal na konci 19. století postavit císař Vilém II. Původně ostrov patřil Anglii, potom Dánsku, nakonec Německu. Za 2. světové války nechal Hitler na ostrově postavit podzemní pevnost pro ponorky.
Po bombardování se lidé v tunelu skrývali ještě 2 dny. Protože byl ostrov neobyvatelný, lidé byli dopraveni na pevninu.
Po bombardování

Bunkr je 18 m hluboký a sestupuje se do něho po 90 schodech.  Je v něm konstantní teplota 15 °C. Všechny chodby doposud nebyly prozkoumány a zpřístupněny.
Podzemní chodby v současnosti

O 2 roky později, 18. dubna 1947, zde na jižním cípu ostrova  Angličané uskutečnili největší nenukleární výbuch na světě, když zde soustředili 4.000 torpédových hlavic, 9.000 vodních bomb, 91.000 granátů. Dohromady 6.700 tun výbušnin. Přesně ve 13 hodin nahromaděnou munici odpálili. Při obrovské explozi, kdy byla pevnost zničena, zvedl se dým  až do výše 9 km. Naštěstí výbuch nezničil přístav ano podzemní bunkr.

Původní obyvatelé se začali na ostrov vracet v roce 1952, ale ostrov je nadále strategickou vojenskou základnou.  Dnes na 13.5 km dlouhém ostrově obývají civilisté jen 750 m. Mimo toho je zde ještě 350 m podzemních chodeb, které jsou turistickou atrakcí. V roce 1962 byl v obavách, že studená válka vyvolá nové bombardování, zaveden do chodeb elektrický proud. Dnes na ostrově žije asi 1.650 obyvatel. Po ostrově nesmí jezdit motorová vozidla ani jízdní kola, auto tam má jen policie. Plavba po moři je náročná a nepříjemná.  Do přístavu mohou vplout jenom místní lodě, ostatní musí zakotvit v přístavišti, cestují přestupují. V zimě k ostrovu žádná cizí loď nesmí, spojení s pevninou obstarává k tomu určená zvláštní loď.

Z vinohradské Billy: "Protestujeme, že nám tu Vietnamci zvyšují tržby!"

Stojíme všichni ve svých frontách na pokladnu. Prodavačka z té nejvzdálenější směrem k té naší: Helejte, to ste zase vy, že jo.
Žena, zřejmě Vietnamka, která právě v čelé mé fronty odbavuje svůj nákup, cosi tiše se sklopeným zrakem zamumlá.
Já bych je nakopal doprdele. Nic jinýho si nezasloužej. Zaprská chlap z protější fronty. Plešatej padesátník v tričku Jack Daniels. Zrovna vyskládal na pás kartony plechovkáčů a pytel rohlíků. Zjevně na celý svátky.
Co se to děje? Nechytám se.
No já s váma úplně souhlasim, přidává se k Jackovi Danielsovi prodavačka z jeho kasy.

Nerozumím, koukám se po všech a všichni koukají na Vietnamku.
První prodavačka znovu: Helejte, ste tady dneska potřetí. To je naposled! Varuje Vietnamku.
Furt mi to nedochází. Ale muž přede mnou (a za tou Vietnamkou) říká svýmu tak desetiletýmu synovi: To voni tady nakupujou levně a pak to prodávaj dál, šmejdi. Taky bych je nakopal doprdele, sráče.
Původní prodavačka/obranářka spravedlivýho přeprodávání potravin zavírá kasu a přistupuje k Vietnamce: Helejte, už vám příště nic neprodáme (zabodává prst do jejího nákupu). To by se vám líbilo tohleto. To teda ne (mává jí varovně vztyčeným ukazovákem před obličejem).
Proč by si tu nemohla nakoupit, říkám a přidává se mladík za mnou: Jo, co udělala? Dyť si s tím pak může dělat co chce, ne? Do toho vám nic není.
Ty vole pravdoláskaři, ty bych taky poslal doprdele, hlesne odnaproti Jack Daniels.
Nastává chaos. Prodavačky jedna přes druhou hudrujou, že takhle přece nejde. Jack Daniels se chce prát. My s mladíkem za mnou ne, ale nadáváme mu. Vietnamka tiše odchází. Přes pokladny létají sem a tam rasisisté, létají debílkové, co ji je mají vzít domů, létají tu hlupáci, sráči i hovada.

Přichází vedoucí. Prodavačky to zklidní. První vzbouřená mu hlásí: Pane vedoucí, zase tady byla.
Vedoucí, chlapec tak o generaci mladší než ona, říká: Hmmm.
Hlášení pokračuje a vedoucí mlčky odchází směrem k proskleným vchodovým dveřím, odkud sleduje, jak Vietnamka nakládá nákup do auta.
Všichni pozorují vedoucího jak pozoruje Vietnamku.
Ale vozejk vrátila, říká směrem k pokladnám a odchází si po svých.
Je ticho. Bouře je pryč. Ozývá se jen pípot čteček čárových kódů.

Veselé Velikonoce, říká mi prodavačka z mé pokladny.
Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.