Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

neděle 20. května 2018

Titul Viktorie a narozeniny Rychlých šípů. Zahradníček komentuje


Viktorie Plzeň se stala popáté mistrem ČR a královská svatba v Anglii. Kvůli těmto událostem jsem odkládal tento komentář. Dnešní ranní slunce  osvěžuje, po týdnu dešťů, bouřek a větrů se snad vrátí náznaky předčasného léta.

Plzeň získala fotbalový titul, i když to do včerejší soboty nebylo ještě jisté. Po suverénní podzimní jízdě přišlo na Viktorii nějaké bolení hlavy či břicha. Výsledkem  profesorské hry byly porážky od nejslabších mužstev. Největší podíl na jarním úpadku má zřejmě trenér Vrba, který lpí na všeobecně okoukaném herním stylu. Výsledkem  bezzubého útočení byly rychlé protiútoky, zranění vracejících se plzeňský obránců a góly v plzeňské brance. O plzeňský titul se včera zasloužil nepříjemný pronásledovatel, pražská Slávie, která nečekaně prohrála s Jabloncem. Jaký podíl na porážce Slávie měly finanční problémy čínských majitelů, není možné odhadnout. Jisté bylo, že Slávii se jednalo hlavně o peníze (300-400 mil Kč), které mistr ČR dostane za účast v Evropské lize. Evropské peníze sice Plzeň vítá, ale protože není zadlužená nákupy drahých zahraničních hráčů, jako pražské kluby,  nemusela vyvíjet korektní i nekorektní tlaky ve fotbalové i nefotbalové diplomacii.

V době, kdy se české fotbalové lize rozhodovalo o titulu, probíhala v Anglii královská svatební hostina. Hlavní svatební obřad proběhl po dvanácté hodin v chrámu svatého Jiří ve Windsoru. Oficiálně se jedná o hradní kapli, jak píší čeští novináři, moje představy o kapličce, do které se vejde 800 návštěvníků jsou trochu jiné.

Když člověk porovnává vrcholné události v Anglii a doma, v Praze, musí se dost stydět. V Anglii to je galapředstavení, noblesa, od nejmenšího pážete až po královnu, která na 92 let je stále svěží. Jaký je rozdíl mezi hlavou státu ve Velké Británii a v České republice? Bylo by to snadné porovnávání. Jisté je Britové jsou pyšní na monarchii a zbožňují královnu a celou královskou rodinu. Bylo by tomu tak, kdyby se královna potácela pod vlivem alkoholové virózy nad královskými klenoty nebo v rozhlasových rozhovorech požívala sprostá slova, která v omezené míře snad používají jen bezdomovci? Pražskému hradu chybí noblesa. Snažil se jí krátce po revoluci zavést Václav Havel, za pomoci ceremoniáře Špačka, ale brzy podlehl pokušení a přijal zvyky z republikánského systému amerického, kde prezident řídí vládu. A současný prezident už funkci hlavu státu zdegradoval na funkci obecního radního, který soustavně dělá "tabulla rasa musí být, ať na to padne tohle odium."

V těchto dnech se slaví osmdesáté výročí narození Rychlých šípů napsaných kovaným skautem Jaroslavem Foglarem. V kreslené podobě začaly vycházet v časopise Mladý hlasatel a během krátké doby se staly idolem většiny mládeže. Mladý hlasatel byl brzy po nacistické okupaci zastaven, přesto jeho staré výtisky kolovaly mezi mládeží ještě několik desetiletí po válce. Byly sice po válce, v roce 1968 a po roce 1989, snahy obnovit Mladého hlasatele nebo vydávat kreslené Rychlé šípy v samostatných sešitech či knihách, ale dvakrát nelze vstoupit do stejné řeky. Už nikdy to nebudou ti dobří skauti Mirek Dušín, Jindra Hojer, Jarka Metelka, Červenáček a Rychlonožka a jejich věční soupeři ze Stínadel Dlouhé Bidlo, Štětináč a Bohouš. Pro dnešní počítačovou generaci mládeže už jejich příběhy a staré prostředí jsou asi nicneříkající. Nová vydání kreslených Rychlých šípů, která připravilo vydavatelství Albatros, sice jdou na odbyt, ale že by čestní Foglarovi hoši okouzlili mládež jako kdysi, lze pochybovat. Navíc se v napodobeninách původních Fischerových kreseb vyřádilo několik desítek kreslířů.
Josef Zahradníček

sobota 19. května 2018

Na královské svatbě

Největší královská svatba 21. století se odehrávala na hradě Windsor. Dlouhá silnice Long Walk ústící v branách kamenného paláce je dlouho před 12. hodinou lemována nespočetnými davy, na které dohlíží stovky policistů v typických anglických přilbách. Stejné je to i v ulicích města.

Nejdříve přijíždí ženich Harry oblečen do tmavomodré uniformy a červené důstojnické čepice. Rovněž silné lampasy na kalhotách jsou červené. Opásán je bílým opaskem. Za doprovodu bratra Williama jako svědka vstupuje do kaple sv. Jiří. Procházejí zaplněným chrámem a usedají vpravo od oltáře. Smyčcový orchestr za jejich zády začíná hrát. Alžbětínská serenáda.

Mezitím po silnici přijíždí čtyři automobily vedené dvěma policisty v reflexních zelených kombinézách, na bílých motocyklech. Přívážejí nejvzácnější svatební hosty v čele s královnou Alžbětou II.


Ve 12:55 vystupuje z auta královna oblečená do světlého hráškově zeleného kostýmu a klobouku stejné barvy. Fanfáry. Hosté v chrámu zdraví královnu povstáním. Královská rodina usedá do lavic vpravo od oltáře. Hrají varhany, zvoní zvony.


Ve 13:01 vystupuje z auta nevěsta Meghan Markleová. Je zakrytá bílým průhledným závojem, vlečku asi 5 m dlouhou nesou dva malí chlapci v černých oblecí, doprovázeni malými družičkami v bílých šatečkách. Nevěstu vede k oltáři, za zvuku fanfár, princ Charles.


Následuje církevní obřad, oddávajícím je arcibiskup z Canterbury Justin Welby. Dlouhé kázání má duchovní tmavé pleti biskup episkopálné církve Michael Curry. Ve 13:32 začíná zpěv černošského sboru. Po dalším církevním obřadu, který trval do 13:50 odešli novomanželé, duchovní a svědci do sakristie. V chrámu se rozezní celo Sheku Kanneh-Masona. Nádherná hudba.

Ve 14:02 se novomanželé vracejí, jdou středem chrámu, následováni královskou rodinou. Na schodech chrámu se představují novinářům a fotografují. Přijíždí na koních dva jezdci v červených livrejí, následováni kočárem taženým čtyřmi grošáky. Novomanželé nasedají do kočáru, který je vpředu i vzadu doprovázen dvěma desítkami jezdců na koních, oblečených v historických uniformách. Kočár odjíždí z hradu. Mezitím za zvuku fanfár nasedá královna do auta a odjíždí.


Jízda kočáru novomanželů ulicemi města, zaplněnými nespočetnými davy diváků, trvá půl hodin. Po návratu do hradu probíhá přehlídka vojenských jednotek za zvuků hudby v podání královské kapely. Těsně před patnáctou hodinou obřad pro veřejnost končí. Diváci se pomalu začínají rozcházet.

středa 16. května 2018

Královská svatba se přiblížila


Přípravy velkolepé královské svatby se ve Velké Británii pomalu, ale jistě blíží do finále. Vše propukne už tuto sobotu na zámku Windsor nedaleko Londýna. Napětí stoupá nejen ve Velké Británii ale v celém světě. A nejen mezi panovnickými rody a aristokracií, ale i mezi všemi kulturními lidmi.

K vrcholnému svatebnímu obřadu dojde 19. května 2018 v poledne v kapli svatého Jiří na anglickém hradě Windsor. Přítomna bude jak nejbližší rodina nastávajících novomanželů a jejich přátelé, tak vybraní zástupci charitativních organizací, kterým princ Harry předsedá. Dohromady se do kaple vejde 800 hostů.

Podobné události obyvatelstvo českých zemí, které už sto let žije pod hrubými proletářsko-republikánskými režimy, ignoruje. Lidé si zde neváží tradic, nemají úctu k lidem urozeným, ani k těm co vynikají v různých činnostech nad průměr. Lidé žijí stále v křiku národních obrozenců z 19. století, kteří svou neschopnost přiznat pravdu o české historii překovali v nenávist vůči Habsburkům a všem, kteří společně s Habsburky českou zemi dovedli k vrcholné evropské úrovni.  Strach z Habsburků a českých Němců byl doprovodným jevem prvorepublikové politiky především T. G. Masaryka, o jehož "čestnosti" za války se musí dodnes mlčí. Na jeho radu to Čecháček změnil na nenávist k monarchům, šlechtě a církvi. 

Windsorský zámek patří mezi nejnavštěvovanější atrakce ve Spojeném království. Jedná se o nejdéle obývaný zámek na světě. Nachází se asi 20 kilometrů západně od Londýna a britská královna v něm jako v jednom ze svých oficiálních sídel tráví většinu víkendů.

Ženichem je princ Harry, plným jménem Henry Mountbatten-Windsor, jenž se narodil 15. září 1984 v Londýně následníkovi britského trůnu princi Charlesovi a princezně Dianě. O matku přišel ve věku dvanácti let. Po absolvování prestižního Etonu rok cestoval a pracoval v Austrálii a v Africe. Následně absolvoval Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu.

Nevěsta Meghan Markle je americká herečka Meghan Markleová, která se narodila 4. srpna 1981 v Los Angeles. Je smíšeného původu, matka Doris Raglandová, jež v současnosti působí jako sociální pracovnice a instruktorka jógy, je Afroameričanka, otec Thomas Markle má holandské, anglické a irské předky a v minulosti pracoval ve filmovém průmyslu. Skrze svého otce je Meghan potomkem skotského krále Roberta I. i anglického krále Edwarda III. V roce 2003 získala na Severozápadní univerzitě bakalářský titul z divadelnictví a mezinárodních vztahů.

Ještě před svatbou by měl být oznámen titul, pod kterým budou Harry s Meghan po svatbě vystupovat. Očekává se, že to bude titul vévody a vévodkyně ze Sussexu. Je však možné, že to bude titul vévody z Buckinghamu nebo Clarence. Jejich děti poté budou lordi a lady.

Svatební obřad má trvat přibližně hodinu. Okolí královského sídla Windsor se začne plnit prvními z 1200 hostů již v devět hodin ráno. Blízká rodina a přátelé (dohromady 800 lidí), mohou vstupovat do kaple od půl desáté.

V půl dvanácté se Meghan Markleová opustí nedaleký hotel a vydá se po cestě Long Walk k hradu. Tam veřejnost bude mít šanci poprvé spatřit nevěstiny šaty. O jejich podobě se spekuluje již několik měsíců. Meghan se rozhodla, že nebude mít hlavní družičku.

Svědkem prince Harryho bude jeho bratr William. Ženich také vyjádřil přání, aby důležitou roli při obřadu hrála rodina jeho matky, princezny Diany. Její sestra, lady Jane Fellowesová tak bude například předčítat z Bible.

Mši budou společně celebrovat windsorský reverend David Conner a arcibiskup z Canterbury Justin Welby. Klasickou hudbu doplní talentovaný cellista Sheku Kanneh-Mason, který jako první černošský hudebník vyhrál v roce 2016 ocenění Mladý hudebník roku udělované BBC.

V jednu hodinu odpoledne se novomanželé setkají s dvěma sty zástupci charitativních organizací, aby poté nastoupili do kočáru a projeli hlavními ulicemi Windsoru, kde na ně budou čekat tisíce lidí. Procesí se vrátí opět skrze Long Walk a bude trvat přibližně 25 minut. Do kočáru typu Ascot Landau budou zapřaženi šedí hřebci. Odpoledne se svatebčané přesunou do sálu sv. Jiří na zámku, kde se uskuteční slavnostní recepce pořádaná královnou.

Zatímco svatební menu prozatím nebylo zveřejněno, ví se, že o svatební dort se postará cukrářka amerického původu Claire Ptak. Citronovobezinkový dort bude servírován s máslovým krémem a jedlými květinami.

Večer se novomanželé vydají do nedalekého Frogmore House. Zde svatbu oslaví při komornější recepci, kterou si vzal na starost ženichův otec princ Charles.





sobota 5. května 2018

Javoříčko, oběť partyzánské války


Trochu ve stínu začátku pražského povstání stojí výročí jiné válečné události, která se rovněž odehrála na našem území. V sobotu 5. května 1945 byla zničena vesnice Javoříčko. Příčinou bylo, že se v ní usadili  sovětští partyzáni.

Partyzáni přímo v Javoříčku měli svůj štáb. V noci z 19. na 20. března uštědřili výprask několika obyvatelům, kteří údajně veřejně mluvili o partyzánech. Lidé se partyzánů báli a pociťovali k nim odpor, mimo jiné proto, že v noci z 8. na 9. března přepadli v nedalekém Kadeříně hajného Bohumila Švece a po krutém výslechu jej oběsili. Ve vsi si navíc počínali jako by v ní byli pány. Pohybovali se po osadě a zúčastnili se dokonce taneční zábavy v sousední obci.

Němka Hilda Victorová, na rozdíl od svého manžela, jenž udržoval přátelské styky s příslušníky olomouckého gestapa, se snažila svým spoluobčanům pomáhat. Včetně toho, že za ně byla ochotna intervenovat u gestapáckých přátel svého manžela, a včetně toho, že sama aktivně spolupracovala s partyzány. Nic z toho jí však bohužel život nezachránilo. A smrt její i jejích dětí přišla právě od těch, kterým věřila.

K tragédii v javoříčské myslivně došlo v pozdních večerních hodinách z 9. na 10. dubna. Partyzánům ten večer chyběl jejich velitel Fursenko. V myslivně zatím značně opilý partyzán Grigorij Litviško obvinil Hildu Victorovou ze zrady. Nakonec vytáhl zbraň a Hildu i její dvě malé děti Hennelore a Malfreda zastřelil.

Ostatní partyzáni, aby zahladili stopy, zapálili myslivnu. Litviškovo vraždění vraždění nezabránil  ani velitel Fursenko. Naopak svěřil mu dva Armény, co se k němu přidali. Litviško vzápětí oba Armény v domě Adolfa Pospíšila zastřelil. Zastřelil i Václava Dostála, jenž se jich zastával. Jeho další obětí se pak stal ještě starosta Veselíčka František Malínek, který přijel s hasiči z Veselíčka hasit hořící hájovnu. Ostatní hasiče zahnal opilý partyzán střelbou.

Zpráva o partyzánském řádění dorazila i na gestapo. Přijel velitel olomouckého gestapa s několika muži SS. Prohlíželi si pozůstatky řádění ruského partyzána a vyslýchali. Ptali se, kdo co viděl. Dostavil se vyšetřovatel a velitel hradu Bouzov Obersturmbannführer SS Emil Büchse s několika dalšími příslušníky SS.

Rozkazem státního ministra pro Čechy a Moravu Karla Hermanna Franka z 21. dubna 1945 se okresy Olomouc, Litovel a Prostějov dostaly do bojového pásma skupiny německých armád Střed. Vyhláška ze 3. května, platná pro okres Litovel, pak oznamovala, že za každého mrtvého německého vojáka bude zastřeleno 10 osob z řad místního obyvatelstva.

V pátek 4. května tak dorazila na hrad Bouzov část protipartizánského komanda pod velením SS-untersturmführera kriminálního komisaře Egona Lüdemanna o síle 60 až 80 mužů. Okolo dvaadvacáté hodiny se u mostu v Javoříčku střetl tento průzkum s partyzány. Došlo k další přestřelce, v níž Němci přišli o tři muže, z toho o dva ruské příslušníky SS.

Byla to zřejmě ta kapka, která rozhodla o javořické katastrofě. Lüdemann si ještě v noci ze 4. na 5. května vyžádal posily a se silou 225 mužů  obklíčil Javoříčko.

Poté, co uzavřeli osadu ze všech stran, prošli vojáci dům od domu, všechny obyvatele vyhnali ven, oddělili ženy a děti, které musely musely vyhnat ze stájí dobytek a opustit vesnici. Potom zastřelili 38 místních mužů. Po lidech přišla řada na domy. Nacisté je ničili pomocí granátů a pancéřových pěstí, zbylé zapalovali. Z celkového počtu 34 domů se zachovala pouze škola, jeden obytný dům, kaplička a jedna stodola.

sobota 28. dubna 2018

Jarní květy a smutek. Zahradníček komentuje


Rozkvetlé stromy, žluté lány. Nejkrásnější období roku. Podle letáků a katalogů, které se mi dostávají do rukou - většinou prostřednictvím poštovní schránky - nabývám dojmu, že jsme národem rekreantů. Rekreant je ten oslík, který se otřásá, když obchod zavelí. A padají penízky. Protože rekreovat je možné po celý rok, má obchod odbyt zajištěn, avšak jaro a  léto jsou vrcholy.

U Lipenské přehrady se pražští podnikavci nemohou dočkat hlavního náporu rekreantů. Postavili pro ně například dřevěné mosty nad korunami stromů. Kde jsou časy starého klidného Lipna, kdy se o ruch u přehrady staralo prakticky jen několik autokempů pro občany NDR, kteří do jiné země cestovat nesměli. Pro naše lidi tam byly tzv. podnikové chaty, kde si téměř zdarma užívali šumavskou přírodu a klid.

V českých zemích a na Slovensku, když si lidé v 70. letech pořídili auta, se více než delší pobyty v kempech rozmohla turistika od od hradu k hradu, od města k městu, přičemž hlavní náplní takové dovolené bylo shánění nedostatkového zboží.

Při cestě z nemocnice, kde jsem v uplynulém týdnu úspěšně zvládl operaci,  po zastavení v jedné vzdálenější vesnici, jsem se dozvěděl, že zemřel tamní poslední soukromý zemědělec. Smrt ho vysvobodila z trudného stáří. Hospodařil s otcem a manželkou po celou dobu socializmu. Jeho otec odolal kolektivizaci a jako pečlivý hospodář a zdatný obchodník exceloval. Měli výborný chov dobytka. Prodej mléka a výkrm býků jim na 10 ha zajišťoval životní úroveň, jaká byla předmětem závisti sousedů a členů JZD daleko široko. Hospodářství bylo vybaveno třemi traktory, kombajnem a dalšími potřebnými stroji.

Přišly polistopadové změny a prosperující socialistický soukromník byl trestán. Mlékárna odmítla dojíždět pro mléko, jatky přestaly platit za dobytek. Protože skončili drobní chovatelé, nebyl výhodný odbyt obilí. Navíc přišlo jedno administrativní opatření za druhým. Na to nebyli za socializmu zvyklí. Nastal úpadek, museli prodat některé stroje. V roce 2000 otec-starý hospodář zemřel. Syn se těšil, že zdědí majetek a miliony v bankách a bude sám hospodařit. Přišlo dědické řízení. Veškerý movitý i nemovitý majetek zdědila sedlákova neteř-advokátka z Prahy, pro kterou jistě nebylo problémem starého hospodáře přinutit za života podepsat cokoli. Nastávajícího sedláka a jeho manželku nechala milostivě  v usedlosti dožít do smrti. Ještě několik let, pokud nevyčerpali zásoby, krmili dva tři kusy skotu. Sedlák, který dříve neplatil sociální pojištění, potom šel do důchodu, jenž mu byl vyměřen ve výši okolo 3000 Kč. S tím vyžil až do letošního roku.

Soukromí zemědělci ubývají kvapem. Ti, které znám, se přehoupli většinou přes sedmdesátku, a o nástupnictví zájem není. Snad o to nějak zpeněžit  nahospodařený majetek rodičů.

Včera se objevilo několik článků o škodlivosti obalů na potraviny. Házení hrachu na zeď. Obaly z plastů se vyrábět nepřestanou, i kdyby lidé měli z ftalátů hromadně umírat. Dnes je skoro všechno zboží v supermarketech zabaleno v obalech z umělé hmoty. Pokud je něco v papíru, tak je papír polepen nějakým igelitem. A za hranicemi je obalů ještě více, tam je v plastu veškerá zelenina, pečivo i maso. Kdo byl v 80. letech v Rusku, tedy v SSSR, vyprávěl, že tam se potraviny zásadně balily do starých novin. Tiskařská čerň asi není škodlivější než igelit. 
Zahradníček Josef

Útok komunistického režimu na kláštery v dubnu 1950


Takzvané církevní zákony z října 1949, namířené proti katolické církvi, nepostihly její důležitou součást - církevní řády a kongregace. Ty si uchovaly určitou samostatnost, což komunistickou moc dráždilo. V březnu a dubnu 1950 proto v Československu spustil stát nezákonnou násilnou akci, jež měla za cíl likvidaci klášterů a mužských katolických řeholních řádů. Akce nesla krycí název "K" (Kláštery) a provedla ji na pokyn Státního úřadu pro věci církevní Státní bezpečnost za spoluúčasti Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí.

Násilné zabírání mužských klášterů po celé republice započalo už v noci z 13. na 14. dubna a vyvrcholilo o dva týdny později, v noci z 27. na 28. dubna 1950. V Československu bylo během Akce K zlikvidováno 219 řeholních domů a internováno 2376 řeholníků. Aby režim zdůvodnil tento zásah před veřejností, rozhodl o zdiskreditování řádů i jejich představených tím, že je obviní z činů proti republice. Došlo tak na známý monstrproces se sedmi čelními představiteli řeholí, které vybral osobně předseda Státního úřadu pro věci církevní Alexej Čepička (plus několik náhradníků, kdyby to u některých náhodou nevyšlo) a kteří byli pozatýkání během února a března 1950.

Souběžně s tím rozjela komunistická moc své tažení proti mužským řádům i proti církvi také na dalších místech.

Kardinál Beran se těšil velkému respektu, danému tím, že se za války nesklonil před nacistickou mocí a byl vězněn v Terezíně a v Dachau. S nastupující komunistickou totalitou se odvážný arcibiskup nedokázal smířit. Svůj odmítavý postoj dal najevo hned v únoru 1948 ve svém pastýřském listu "Nemlč, arcibiskupe, nesmíš mlčet!". Díky jeho postoji a jednotě biskupského sboru se katolická církev stala jednou z posledních institucí ve státě, která stále odolávala nátlaku komunistických úřadů.

V roce 1949 se pokusil komunistický režim zlikvidovat katolickou církev "dohodou“ s nepevnou částí věřících. V červnu byla vyhlášena Katolická akce, kterou v Praze ve středu 15. června 1949 odmítla tajná biskupská konference. K tomu byl vydán pastýřský list, který se měl číst v katolických kostelích v neděli 19. června o slavnosti Božího těla.

Arcibiskup Beran pronesl v sobotu 18. června 1949 ve strahovském klášterním kostele veřejné kázání, v němž vyzval věřící lid k větší jednotě s biskupem, k vytrvalosti a lásce ke Kristu. O den později, v inkriminovanou neděli, se měl po mši konat obvyklý průvod. Katedrálu ale obsadili členové Lidových milicí a příslušníci Státní bezpečnosti, Josefa Berana zatkli a internovali v arcibiskupském paláci.

Zásah 13. dubna 1950 potkal kláštery a řeholní zařízení sedmi nejpočetnějších řeholí v Československu.

Scénář byl ve všech případech shodný - ozbrojení příslušníci SNB, StB a oddíly Lidových milicí obsadili kolem půlnoci budovy kláštera, probudili spící řeholníky, přinutili je obléknout se a sbalit si nejnutnější věci. Následně je svolali všechny do jedné místnosti, kde jim zmocněnec Státního úřadu pro věci církevní oznámil "zestátnění objektu státním dekretem" s tím, že oni sami se budou moci "dál svobodně věnovat duchovní činnosti" v jiných, k tomu vyhrazených klášterech. Ve zbytku noci je pak autobusy a nákladní auta s ozbrojeným doprovodem svážely z jednotlivých klášterů do centralizačních středisek.

V rámci první etapy tak byli salesiáni svezeni do Oseku (240 osob), redemptoristé do Králík (238 osob), jezuité do kláštera v Bohosudově (217 osob), františkáni do Hejnic (138 osob) a premonstráti, těšitelé a němečtí rytíři se museli přemístit do kláštera v Broumově (celkem 110 osob).

O dva týdny později navázala na tuto akci její druhá etapa - K2, která se týkala členů zbylých řádů. Celkem šlo o řeholníky z 69 klášterů v celkovém počtu 364 osob, kteří putovali do internačních středisek v Bohosudově (29 řeholníků, převážně minoritů), v Osek (68 řeholníků, konkrétně salvatoriánů a piaristů), v Broumově (180 řeholníků z řádů dominikánů, kapucínů, křížovníků a maltézských rytířů) a Hejnic (78 řeholníků z řádů benediktinů, petrinů, bosých augustiniánů, cisterciáků a servitů). Provinciálové, představení jednotlivých řeholních domů a takzvaní reakční řeholníci byli od zbytku odděleni a posláni do internačního kláštera v Želivi na Pelhřimovsku.

Výsledkem celé akce byla likvidace drtivé většiny mužských klášterů a klášterních zařízení.

Další úder státu přišel 26. září 1950 v důsledku takzvané Akce Ř, která se zaměřila na ženské kláštery. Do soustřeďovacích středisek při ní bylo odvezeno přes čtyři tisíce řeholnic.

Akce K byla naprosto nezákonným aktem násilí. Neexistovala vůbec žádná právní norma, která by takový postup státních orgánů umožňovala, ať už celkově nebo v jednotlivých případech. Následné "majetkové převody" klášterního a řeholního majetku do rukou státu pak teprve zpětně "pololegalizovala" vyhláška Státního úřadu pro věci církevní z 31. května 1950, která převedla správu řeholního majetku "nesloužícího řeholním účelům" na státem řízený náboženský fond. Je pochopitelné, že kláštery zbavené násilím řeholníků spadaly právě do této kategorie. Většina ze zabraných klášterních budov, jichž bylo na 429, se přitom nedostala do rukou nemocnic, což režim v rámci své propagandy tvrdil, ale připadla především armádě a ministerstvu vnitra.

Akce K sice výrazně zasáhla řeholní život v Československu, ale činnost církevních řádů přesto nedokázala ukončit. I přes svou internaci řeholníci tajně pokračovali ve své činnosti a vychovávali své následovníky, někteří byli dokonce tajně vysvěcováni na kněze. Zničit církev se komunismu nepodařilo, byť její význam i vliv totalita výrazně poznamenala.







čtvrtek 26. dubna 2018

Kardinál Duka se dožívá 75 let


Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka slaví 26.dubna 2018  své 75. narozeniny. Podle kanonického práva musí v 75 letech podat do rukou papeže demisi. Rezignační dopis kardinála Dominika Duky dnes doručil kurýr arcibiskupského sekretariátu na apoštolskou nunciaturu. Papež může demisi přijmout, ale také může arcibiskupovi mandát prodloužit.

Duka má pro své setrvání ve funkci podporovatele včetně prezidenta Miloše Zemana, avšak část českých katolíků by raději měla na místě pražského arcibiskupa někoho jiného.

Za jak dlouho bude papežovo rozhodnutí známé, není zřejmé. Bývá zvykem, že se zveřejňuje u příležitosti některého církevního svátku. V českém případě by tak mohlo být třeba na svátek slovanských věrozvěstů či na sv. Václava.

Jak rozhodne papež František, který reprezentuje liberálně levicový proud, není zřejmé. Duka občas sklízí kritiku za příliš velký příklon k některým politickým představitelům. Tím se liší od svého předchůdce Miloslava Vlka, který pro politické handly neměl pochopení. Duka měl blízko k exprezidentovi Václavu Klausovi, dlouhodobě dobré vztahy má i s prezidentem Zemanem, nedávno mu blahopřál ke znovuzvolení. Zásluhou těchto vztahů se Dukovi jistým způsobem podařilo vyřešit dlouhodobý problém církevních restitucí a dát veřejnosti na vědomí, že církve jsou užitečnou součástí státu. Restituce však pomohly hlavně nekatolickým církvím. Jak církvi katolické jako celku tyto restituce pomohly, je otázkou. Ohromný majetek, který byl vrácen  ve východních Čechách, na severu Moravy a ve Slezsku sice zajišťuje prosperitu tamním diecézím a oběma arcibiskupstvím, ale v ostatních diecézích kněží s vysokoškolským vzděláním, kteří vykonávají  usilovně službu na několika bývalých farách, jsou horováni platy okolo 15.000 Kč.

Zeman v březnu napsal papeži Františkovi dopis s žádostí, aby mandát Dukovi prodloužil.  Duku také podporuje několik českých politiků a Konfederace politických vězňů ČR. Křesťanským aktivistům, kteří papeže žádali, aby Duků mandát neprodlužoval, vadí arcibiskupův populizmus projevující se jeho blahovolným hodnocením nacionalismu a krajní pravice.

Biskupové ale často přesluhují i po 75. roce věku. Dukovu předchůdci kardinálu Miloslavu Vlkovi papež Benedikt XVI. mandát v roce 2007 prodloužil o dva roky a kardinál František Tomášek byl ve funkci do svých téměř 92 let.

středa 25. dubna 2018

Požár Svaté Hory před čtyřiceti lety


V pátek, 27. dubna 2018, uplyne čtyřicet let od chvíle, kdy vypukl rozsáhlý požár na Svaté Hoře u Příbrami, na jednom z nejstarších a nejvýznamnějších mariánských poutních míst v Čechách.

Požár jistě hodně poškodil pověst komunistického režimu, i když ten přímo s ním neměl nic společného. Mezi lidmi se šířily legendy o tom, že Svatá Hora dlouho pila komunistům krev, protože tam pravidelně přicházely zástupy lidí, a tak se ji pokusili zničit.

Jiné legendy, které nemají daleko k pravdě, dodnes říkají, že stal zázrak, když v době, kdy se hasičům nedařil boj s ohněm, obrátil se vítr a spustil déšť

Svatá Hora je jedno z nejstarších a nejvýznamnějších mariánských poutních míst v Čechách. Církevní areál je postaven na vrchu (580 m n.m.) nalézajícím se na východní straně Příbrami. Jeho základem je kostel Nanebevzetí Panny Marie, původně gotický, přestavěný do barokní podoby architektem Carlem Luragou v roce 1673. Kostel je uprostřed ambitů se čtyřmi kaplemi v rozích a Hodinovou věží na severní straně. Je zde velké množství uměleckých památek, barokní architektura, portály, plastiky, štuková výzdoba, obrazy. Na severní straně přiléhá klášter s bývalou jezuitskou rezidencí. Z města (500 m n.m)vede ke Svaté Hoře schodiště kryté dřevěnou střechou se šindeli.

Požár vznikl ve čtvrtek 27. dubna 1978 po druhé hodině odpolední. Jeho zrod nastal uvnitř chodby - barokních zastřešených svatohorských schodů z roku 1728, které vedou ze Svaté Hory do Příbrami. Historicky cenné schody, postavené podle upraveného návrhu slavného architekta a stavitele Kiliána Ignáce Dientzenhofera, byly v roce 1978 zavřené pro havarijní stav. Jak už to tak ale bývá, na děti takové zákazy neplatí, takže tam měly eldorádo.

Vysoce hořlavá konstrukce schodiště a šindelové krytiny fungovala jako komín.  Oheň se nahoru k církevnímu objektu dostal i zásluhou suchých křovin podél schodů. Děti, které oheň způsobily nejen, že nepřivolaly pomoc, ale ještě se dohodly, že budou zapírat.

Během jedné hodiny požár zachvátil severní část areálu včetně kláštera a proboštství. Při požáru zasahovalo 46 hasičských jednotek (asi 330 mužů). Hašení bylo ztěžováno nedostatkem vody a špatnou dostupností. Široké cisterny se nemohly k areálu dostat, v hydrantech byl malý tlak vody. Za pomoci již výše zmíněného zázraku - deště se podařilo oheň zlikvidovat, přičemž nedošlo k poškození toho nejcennějšího, chrámu Panny Marie.

Vyšetřovatelé se dostali do nesnází, dostávali informace, že delší dobu se kolem Svaté Hory pohybovali různí neznámí lidé. Mezi lidmi se šířily pověsti, že požár založila StB, aby se komunistický režim zbavil nábožensky významného místa, které přitahovalo pořád spoustu lidí. Rovněž kolovalo mezi lidmi, že prodleva a problémy hasičů s vodou byly způsobeny úmyslně, aby se areál nepodařilo uhasit a celý shořel a nebyl obnoven. Vyšetřovatelé bezpečnosti po několika dnech tápání narazili na stopu a po krátkém výslechu se všechny děti, které požár způsobily, přiznaly.

Na tom, že během čtyř let po požáru bylo poutní místo obnoveno v původní podobě, mimo některých nástropních maleb, má největší podíl tehdejší správce areálu P.Zdeněk Adler.  Byla to rozporuplná osobnost. Na jedné straně sloužil komunistickému režimu ve sdružení katolických duchovních Pacem in terris, na druhé se zasloužil o to, že Svatá Hora přežila období komunizmu v té nejlepší možné podobě. Zásluhou Adlerových kontaktů s komunistickými funkcionáři se  podařilo na opravu svatohorského areálu sehnat nedostatkový materiál, stavební firmy, řemeslníky a spoustu brigádníků.

Po čtyřiceti letech se na Svaté Hoře opět sejdou hasiči,  profesionální i dobrovolní. Počítá se i s návštěvou několika pamětníků, kteří byli této katastrofě  přítomni.


sobota 21. dubna 2018

Prezident Zeman podporuje komunisty. Zahradníček komentuje


Modrá obloha počmáraná letadly, pálící slunce. Dnes teploměry ukazují na číslo 28. Rekordní teploty v druhé polovině dubna si s námi zahrávají. Možná nám budou v létě chybět. Klima se shlédlo v extrémech, které asi způsobují více problémů, než si lidstvo je ochotno připustit. Bezvýznamné dubnové vodní srážky určitě ovlivní letošní úrodu. Ani předtím příliš nepršelo, letos chybí asi 100 mm vodních srážek do průměru 21. století.

Extrémní výkyvy počasí se možná víc než na zemědělství podepisuje na chování a zdraví lidí. Letošní chřipková epidemie si jenom v České republice vyžádala 225 životů. Nejsou započítány následky chřipky se kterými se v bližší i delší budoucnosti bude potýkat mnohem víc lidí, než chřipce podlehlo. Očkování proti chřipce bylo neúčinné, protože zdravotníci neodhadli správný typ chřipky, který přijde. Zdravotníci připomínají generály, kteří se připravují na minulou válku.

Byly výzvy různých "odborníků", aby lidé, kteří onemocněli chřipkou či virózou, zůstali doma a nerozšiřovali chřipku v obchodech a veřejné dopravě. Ono chodit s chřipkou se moc nedá, takže nemocní přímo chřipku moc nerozšiřují, snad v čekárnách lékařských ordinací. Mnohem nebezpečnější jsou "bacilonosiči," lidé, kteří se sice nakazí, ale sami neonemocní, mají nějakou přirozenou odolnost, nemoc však bez problémů roznášejí a šíří.

Snažím se vyhýbat diskusí o politice, protože jí moc nerozumím, ale když už jsem uvedl, že počasí má vliv na chování lidí, hlavně těch mediálně nejsledovanějších, tedy politiků. Český prezident Zeman se vydal do Nymburka na sjezd komunistů, v německém Ostritzu se sjeli nacisti, aby oslavovali narozeniny Adolfa Hitlera. Obě tyto události vyvolávají nejen nepříjemné, ale i nostalgické vzpomínky na období totalit. 

Ještě žije dost pamětníků, kteří jako děti školou povinné při oslavách narozenin Adolfa Hitlera 20. dubna přednášely ve škole německé básničky oslavující vůdce Německé říše. Ještě 10 dní před Hitlerovou sebevraždou se v českých školách oslavovaly jeho 55. narozeniny. Ani po 73 ledech od Hitlerovy smrti a porážce nacistické Německé říše nevymizely touhy na obnovení nacizmu, rasizmu, koncentračních táborů a válečných tažení.

"Soudruzi a soudružky" po téměř 28 letech opět zaznělo z úst hlavy státu. Od dob Gustáva Husák toto oslovení poprvé použil prezident České republiky, země hlásící se k demokratickým tradicím, členské zemi Evropské unie.  Oslovení "soudruh" není tím nejhorším, co Zeman pronesl. Není to oslovení původně komunistické, ale sociálně demokratické a používali ho socialisté už za monarchie. Daleko větší tragédií je, že Zeman vůbec na sjezd komunistů jel.  Prezident komunistům naznačil, že se s nimi počítá při řízení země. Mnohem děsivější je skutečnost, že Zeman probudil komunistické voliče, kteří  přestali KSČM věřit a stali se voliči jiných stran, ti pragmatičtí Babišova ANO, ti omezení a vzteklí Okamurovy SPD. Komunistům nepřeje jen Zeman, ale i dnešní počasí.
Josef Zahradníček

pondělí 16. dubna 2018

Zemřel režisér Miloš Forman. Jak jsme viděli emigranty v USA.


Zemřel režisér světového formátu Miloš Forman. Měl trochu rozporuplnou minulost. Proslavil se v 60. letech několika filmy, které vyhovovaly tehdejšímu režimu, protože, úspěšně reprezentovaly československý film v zahraničí a přitom, jak říkali komunisté, objektivně kritizovaly nešvary socialistické společnosti. Forman se však přátelil s lidmi ze světa umění, kteří přímo komunistický režim nepodporovali. Pro komunisty tedy znamenal jisté nebezpečí, takže mu dovolili legálně odejít do USA.

Forman jako legální emigrant  uplatnil i v USA své umění a natočil ještě několik světově proslulých filmů. Patřil vlastně k mase posrpnových emigrantů, která se v USA, i v jiných západních zemí, dobře uchytila.

Posrpnoví emigranti odcházeli hlavně z ekonomických důvodů. Jednalo se většinou o vědce a jiné kvalifikované lidi, kteří hovořili anglicky. Tito lidé se z velké části uchytili a prosadili na amerických a kanadských univerzitách, takže se v Kanadě dokonce mluvilo o české univerzitní mafii. 

Posrpnoví emigranti přišli do USA, kde už byli usazeni lidé, kteří emigrovali v roce 1948. Tehdy tito lidé odešli převáže z důvodů politických, tedy to byli politici, šlechtici, novináři, podnikatelé apod. Ovládali němčinu a francouzštinu, což jim v Americe mnoho nepomáhalo. Sdružovali se tedy ve spolcích  emigrantů z dob monarchie a první republiky i zakládali spolky nové. Byli to však lidé, kteří v roce 1968 už 20 let nevěděli prakticky nic o skutečném dění v Československu. I když samozřejmě zprávy o vysoké politice v Praze měli, ale o tom, jak se v Československu skutečně žilo, neměli potuchy. To bylo v jejich představách stále v podobě jako v době, kdy ho opustili. Poúnoroví emigranti v USA a Kanadě nadále mezi sebou soupeřili starým demokratickým způsobem jako příslušníci a sympatizanti prvorepublikových politických stran a hnutí, se kterými si představovali život v obnoveném Československu.  Jednotlivé skupiny měly svoje sjezdy a různá setkání a akce. Posrpnová emigrace po příchodu do USA se těmto přípravám na minulou válku vysmála.

Obě emigrantské vlny si nerozuměly. Posrpnoví emigranti už měli zažitý život v zemi ovládané komunisty. Byli naučeni využívat komunistický systém ve svůj prospěch a přitom si s ním nezadat. Získat kvalifikaci, která se buď hodí k profitování v režimu, nebo bude prospěšná v případě emigrace. Posrpnoví emigranti také věděli, že komunistům se už podařilo vychovat  generaci lidí, která do morku kosti dokáže nenávidět Západ.

Když skutečně v roce 1989 došlo v Československu k převratu, zůstala namydlená i posrpnová emigrace. Československá společnost byla už tak demoralizovaná, že o lidi ze Západu nestála. Z emigrantů se prosadilo jen několik lidí. Lidé se nechtěli vzdát celkové struktury země, kterou dostala za vlády komunistů, pouze se chtěli mít dobře jako lidé na Západě, mít velké mzdy a zásobené obchody. Kapitalismus s miliardáři, exekutory a bezdomovci si nepřáli.

Nakonec  převrat 1989 dopadl v neprospěch československého obyvatelstva i emigrantů. K veslu se dostali komunističtí ekonomové včele s Václavem Klausem - a bylo po snech o staré dobré demokracii. Co dobře fungovalo klausovci privatizovali a prodali do zahraničí, co se nedalo prodat, bylo zničeno. Čekání na spokojený život bude nekonečné.

Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.