Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

neděle 23. dubna 2017

Bombardování Rostocku v dubnu 1942

Na začátku roku 1942 staré hansovní město Rostock mělo 130 000 obyvatel. Většina se 24. dubna 1942 po  ječení sirén ukryla  ve sklepech. Následoval nálet 150 britských letadel, které v krátkém čase zasypali město - většinou okrajové části - zápalnými bombami.


Petrikirche po bombardování
Jak bývalo zvykem Angličanů, byl to jen varovný nálet. Příští dny následoval útok 500 bombardérů, které shodili na Rostock na 100.000 bomb, které zasáhly také střed starého historického města  Zahynulo okolo 200 lidí, asi tisíc bylo raněno. Zasažen byl i chrám "sv. Petra", přičemž se zřítila 47 metrů vysoká špičatá střecha věže měřící celkem 117 m. O střechu nad hlavou přišlo 35.000 lidí. Zničeny byly další masivní budovy jako kostel sv. Jakuba, zemský soud, kamenná brána, divadlo, nemocnice, školy. Další budovy byly poškozeny.
Věž Petrikirche byla obnovena po roce 1990

Kobercové bombardování velkých německých měst
28./29. březen 1942: Lübeck
23. - 27. duben 1942: Rostock
30. květen 1942: Köln
24. červen - 3. srpen 1943: Hamburg
8. říjen 1943: Hannover
22. říjen 1943: Kassel
26. srpen 1944: Kiel
15. říjen 1944: Braunschweig
3. únor 1945: Berlin
13./14. únor 1945: Dresden
8. duben 1945: Braunschweig

Starosti dětí panovnického rodu a gilotina

Po smrti svého milovaného manžela jmenovala císařovna Marie Terezie svého nejstaršího syna Josefa spoluvládcem v habsburských zemích a často tohoto kroku litovala. Zatímco ona důvěřovala svým rádcům a vyhledávala klid v kruhu své početné rodiny, její syn chtěl všechno v říši změnit, a to hned. V hlavě měl spoustu nápadů, kolem sebe viděl samé zbytečnosti a plýtvání. O připravovaných reformách se radil nejen s učenci, ale i s obyčejnými lidmi. Všechno chtěl poznat, všechno si chtěl ozkoušet. Stávalo se občas, že jel krajinou ve svém kočáře, který někdy sám kočíroval, a spatřil při práci oráče. Zastavil, vypůjčil si od něho pluh a vyoral brázdu. Vykonával i jiné práce. 

Císařovna většinou zůstávala ve Vídni. Do Čech jezdila málokdy, to spíš na Moravu, především na zámek Slavkov ke svému prvnímu ministru knížeti Kounicovi. Jednou obědvala u Kounice se svými dcerami a čekala na Josefa, který svou účast přislíbil. Když se konečně dostavil, děsně zapáchal. Císařovně též neuniklo, že vzácný koberec mezi dveřmi a stolem je zahamtaný černými, mazlavými ťápotami.

„Kde jsi byl, synu?“ otázala se.

„Kydal jsem hnůj u sedláka v Křenovicích,“ odpověděl spolupanovník. „To byste nevěřila, drahá matko, jak z toho bolí záda. Musím na to něco vymyslet, aby se čeledíni tolik zbytečně nenadřeli.“

„Jsi hnusný, Josefe,“ vmísila se do hovoru Marie Antonie.

Josef a jeho sestra se velmi často škorpili, protože byli každý jiný. On myslel na reformy, ona na zábavu. On na svůj vzhled moc nedbal, ona byla parádnice.

Kníže Kounic pak domluvil její sňatek s francouzským dauphinem Ludvíkem, po němž by se výhledově měla jednou stát francouzskou královnou. Marie Antonie byla z toho celá rozrušená, ani ne tak kvůli manželství, jako spíše z toho, co si vezme na sebe. Nejvíce ji trápily klobouky. Stála před zrcadlem a přemítala:

„Tenhle? Nebo tenhle?“

Když se blížil den jejího odjezdu, navštívil Josef sestru s velkou krabicí.

„Přinesl jsem ti na cestu klobouk, který v Paříži určitě nikdo nenosí,“ řekl a vytáhl z krabice včelařský klobouk s hrubým závojem, který zabraňuje včelám včelaře bodnout.

„Získal jsem ho v jedné vsi u Jaroměře, kde teď stavíme pevnost, a sám jsem si ho vyzkoušel,“ dodal ještě.

Marie Antonie se ušklíbla a řekla:„Jsi hnusný, Josefe. Než abych si tuto hrůzu dala v Paříži na hlavu, to už bych byla radši, kdyby mi tu hlavu usekli.“
Martin Regner
Zdroj: Neviditelnýpes

Poznámka: Stalo se, hlavu jí uřízli.

čtvrtek 20. dubna 2017

Česká televize nezapře náklonnost k nepřátelům zelené Šumavy

Jde o téma, které z nedostatku času nezaznělo na konferenci "Role České televize v naší společnosti", která se konala v Senátu 11. dubna 2017. Jde o jednu z největších veřejných kauz, která se táhne 20 let. Za tuto dobu došlo k radikální změně rozsáhlého území.

Z kulturní krajiny Šumavy - která živila tamní obyvatele - se stala zdivočelá krajina. Uschly tam lesy v pásmu 42 km dlouhém při státní hranici, došlo k socio-ekonomickým změnám, které způsobily vylidnění Šumavy. Vznikla ideologie environmentalismu a její odnož ideologie divočiny. Ta měla stoupence v různých hnutích s totalitními prvky a v nevládních neziskových organizacích (NNO).
Česká televize se jistě snažila o nestranné a vyvážené zpravodajství, ale redaktoři často nezapřeli své osobní sympatie k divočině a nezasahování do přírody. Takový postoj patří do kategorie "liberální levice", vyskytující se napříč všech současných parlamentních stran.

Obecně je zřejmé, že Česká televize preferuje ekologické NNO a dělá to dlouhodobě i ve sporech o ochranu přírody v NP Šumava. V historii parku došlo k mnoha vypjatým sporům ekologických aktivistů a jejich blokád kácení stromů napadených kůrovcem. Mezi ty nejznámější patřily blokády Trojmezenského pralesa r. 1998, pralesa na Pramenech Vltavy r. 2000, lesy Na Ztraceném r. 2011. Tyto a další obdobné akce byly vždy atraktivními tématy pro Českou televizi. Šlo zde nejen o emoce, ale i o lidská práva, ohrožení života, policisty a jejich zasahování proti demonstrantům.
Televize přenášela detaily o agresivitě policie vůči blokádistům a pokud-možno je zveličovala.
Výsledkem takových zpravodajství bylo ovlivnění rozhodnutí orgánů státní správy pro nevydání či zrušení výjimky na ochranu lesa zasahováním. V důsledku ne-zasahování uschlo či bylo nuceně vykáceno 54 % státních lesů ve správě NP Šumava.

Historicky lze vysledovat, že pořady Čt v kauze NP Šumava byly převážně postaveny tak, že výsledný dojem a fakta vyzněly ve prospěch fanatických eko-aktivistů a ideologicky nadšených vědců - a nikoliv domorodých obyvatel, obcí, turistů, lesníků a racionálních vědců. Vysílané pořady byly téměř výhradně stavěny na vědeckých poznatcích ideologicky nadšených ekologů a biologů - a ne lesnických odborníků a vědců. Obdobně vyznělo i každoroční zastoupení téma Šumavy v pořadu "Nedej se".
Tyto vysoce sledované pořady nesporně přispěly ke vzniku generačního problému, kdy krajina přestává být vnímána jako živitelka a člověk - hospodář - je někdo, kdo ničí přírodu. Tato propagace nemálo přispěla k odporu veřejnosti k lesnictví a dřevoprodukci lesů. Vystudovaný lesník je negativní postavou a ochranář přírody je pozitivní ve veřejném mínění.

Dvacetiletá kauza Šumava je příkladem toho, že produkce České televize má obrovskou moc, která dokáže prezentovat ideologicky motivovanou menšinu, jako nadřazenou sílu racionálního a demokratického rozhodování. Neúměrná mediální podpora dává hnutím a občanským uskupením váhu, která je schopná oslabit demokratickou moc a většinu. Proto jsem názoru, že veřejnoprávní Čt má být pod intenzivnější kontrolou. Když kontrola volenými politiky není možná, tak by to měl dělat onen volič politiků.
Petr Martan

středa 19. dubna 2017

Zničení Helgolandu před 72 léty

Patnáct obyvatel severoněmeckého Holgalandu před koncem 2. světové války kontaktovalo Angličany, aby upustili od zničení Německa. Někdo to oznámil gestapu, které 18. dubna 1945 všechny zatklo a 7 z nich bylo 21. dubna 1945 popraveno. 
Bomby nad ostrovem

Následoval britský letecký útok na ostrov, při kterém 1.000 britských letadel během 104 minut shodilo na ostrov 7.000 bomb. Všechny budovy byly zničeny. 2.000 obyvatel se zachránilo v tunelu podzemního bunkru, který nechal na konci 19. století postavit císař Vilém II. Původně ostrov patřil Anglii, potom Dánsku, nakonec Německu. Za 2. světové války nechal Hitler na ostrově postavit podzemní pevnost pro ponorky.
Po bombardování se lidé v tunelu skrývali ještě 2 dny. Protože byl ostrov neobyvatelný, lidé byli dopraveni na pevninu.
Po bombardování

Bunkr je 18 m hluboký a sestupuje se do něho po 90 schodech.  Je v něm konstantní teplota 15 °C. Všechny chodby doposud nebyly prozkoumány a zpřístupněny.
Podzemní chodby v současnosti

O 2 roky později, 18. dubna 1947, zde na jižním cípu ostrova  Angličané uskutečnili největší nenukleární výbuch na světě, když zde soustředili 4.000 torpédových hlavic, 9.000 vodních bomb, 91.000 granátů. Dohromady 6.700 tun výbušnin. Přesně ve 13 hodin nahromaděnou munici odpálili. Při obrovské explozi, kdy byla pevnost zničena, zvedl se dým  až do výše 9 km. Naštěstí výbuch nezničil přístav ano podzemní bunkr.

Původní obyvatelé se začali na ostrov vracet v roce 1952, ale ostrov je nadále strategickou vojenskou základnou.  Dnes na 13.5 km dlouhém ostrově obývají civilisté jen 750 m. Mimo toho je zde ještě 350 m podzemních chodeb, které jsou turistickou atrakcí. V roce 1962 byl v obavách, že studená válka vyvolá nové bombardování, zaveden do chodeb elektrický proud. Dnes na ostrově žije asi 1.650 obyvatel. Po ostrově nesmí jezdit motorová vozidla ani jízdní kola, auto tam má jen policie. Plavba po moři je náročná a nepříjemná.  Do přístavu mohou vplout jenom místní lodě, ostatní musí zakotvit v přístavišti, cestují přestupují. V zimě k ostrovu žádná cizí loď nesmí, spojení s pevninou obstarává k tomu určená zvláštní loď.

Z vinohradské Billy: "Protestujeme, že nám tu Vietnamci zvyšují tržby!"

Stojíme všichni ve svých frontách na pokladnu. Prodavačka z té nejvzdálenější směrem k té naší: Helejte, to ste zase vy, že jo.
Žena, zřejmě Vietnamka, která právě v čelé mé fronty odbavuje svůj nákup, cosi tiše se sklopeným zrakem zamumlá.
Já bych je nakopal doprdele. Nic jinýho si nezasloužej. Zaprská chlap z protější fronty. Plešatej padesátník v tričku Jack Daniels. Zrovna vyskládal na pás kartony plechovkáčů a pytel rohlíků. Zjevně na celý svátky.
Co se to děje? Nechytám se.
No já s váma úplně souhlasim, přidává se k Jackovi Danielsovi prodavačka z jeho kasy.

Nerozumím, koukám se po všech a všichni koukají na Vietnamku.
První prodavačka znovu: Helejte, ste tady dneska potřetí. To je naposled! Varuje Vietnamku.
Furt mi to nedochází. Ale muž přede mnou (a za tou Vietnamkou) říká svýmu tak desetiletýmu synovi: To voni tady nakupujou levně a pak to prodávaj dál, šmejdi. Taky bych je nakopal doprdele, sráče.
Původní prodavačka/obranářka spravedlivýho přeprodávání potravin zavírá kasu a přistupuje k Vietnamce: Helejte, už vám příště nic neprodáme (zabodává prst do jejího nákupu). To by se vám líbilo tohleto. To teda ne (mává jí varovně vztyčeným ukazovákem před obličejem).
Proč by si tu nemohla nakoupit, říkám a přidává se mladík za mnou: Jo, co udělala? Dyť si s tím pak může dělat co chce, ne? Do toho vám nic není.
Ty vole pravdoláskaři, ty bych taky poslal doprdele, hlesne odnaproti Jack Daniels.
Nastává chaos. Prodavačky jedna přes druhou hudrujou, že takhle přece nejde. Jack Daniels se chce prát. My s mladíkem za mnou ne, ale nadáváme mu. Vietnamka tiše odchází. Přes pokladny létají sem a tam rasisisté, létají debílkové, co ji je mají vzít domů, létají tu hlupáci, sráči i hovada.

Přichází vedoucí. Prodavačky to zklidní. První vzbouřená mu hlásí: Pane vedoucí, zase tady byla.
Vedoucí, chlapec tak o generaci mladší než ona, říká: Hmmm.
Hlášení pokračuje a vedoucí mlčky odchází směrem k proskleným vchodovým dveřím, odkud sleduje, jak Vietnamka nakládá nákup do auta.
Všichni pozorují vedoucího jak pozoruje Vietnamku.
Ale vozejk vrátila, říká směrem k pokladnám a odchází si po svých.
Je ticho. Bouře je pryč. Ozývá se jen pípot čteček čárových kódů.

Veselé Velikonoce, říká mi prodavačka z mé pokladny.

sobota 25. března 2017

V Postoloprtech se bojí mrtvých lidí

25. března 2017
Československá armáda v Postoloprtech na Lounsku před 72 lety bez soudu postřílela nejméně 763 německých obyvatel. Na tragické události nyní ve městě upozorňují jen dva lehce přehlednutelné památníky. Loni v létě navíc zbourali kasárna, která byla s masakrem úzce spojena. Právě tady shromažďovali německé muže, kteří byli poté popraveni.

V září roku 1947 nařizuje vyšetřovací komise exhumaci obětí a v devíti hromadných hrobech nachází 763 těl. Jde o německé obyvatele, které zde na konci války bez soudu popravili vojáci Československé armády. Skutečný počet obětí je však podle historiků nejméně trojnásobný.

Běžný návštěvník téměř pětitisícového městečka Postoloprty nejspíše ani nezjistí, že se nachází v místech jednoho z největších poválečných masakrů na českém území. Tragédii připomíná jen pamětní deska na místním hřbitově, která je určená "všem nevinným obětem postoloprtských událostí května a června 1945". Ani zmínka o německé národnosti obětí a slovo "masakr" nahrazuje eufemistický výraz "události". Druhou upomínkou je kříž  v bažantnici, kde bylo nalezeno 452 těl.

Zboření kasáren nevadí  místnímu obyvatelstvu: "Vždyť to byla ruina," říká starší paní a odmítá námitku, že kasárna byla svědkem dramatických historických událostí. Podobně odpovídá většina obyvatel Postoloprt. O černých stránkách dějin svého města se bavit nechtějí. Někteří tvrdí, že o tom vůbec nic neví, jiní jen utrousí větu a snaží se ze zjevně nepříjemných otázek co nejrychleji vykroutit.

Že jsou 70 let staré události pro místní stále tabu, potvrzuje i žena, která se do Postoloprt přistěhovala v sedmdesátých letech. Přeje si však zůstat v anonymitě. "Oni by mě tady rozcupovali," odůvodňuje své rozhodnutí. 
Zdroj: zpravy.aktualne.cz





neděle 19. března 2017

Zemřel kardinál Miloslav Vlk

V sobotu 18. března 2017 zemřel ve věku 84 let Miloslav kardinál Vlk, významná osobnost polistopadového období. Byl českobudějovickým biskupem, později pražským arcibiskupem, od roku 1994 kardinálem.
31.3.1990 Miloslav Vlk, před katedrálo sv. Mikuláše, po vysvěcení na biskupa
Kardinál Miloslav Vlk se narodil 17. 5. 1932 v Líšnici, nedaleko Milevska v okrese Písek. Velká část jeho života je spojována s jižními Čechami a Šumavou.

Do obecné a měšťanské školy chodil ve vesnici Chyšky u Milevska "Já chtěl být v té době pilotem tím více, čím častěji se za války na obloze objevovala americká letadla", jak říkal sám Miloslav Vlk (při pouti na Svatém Hostýně).

V roce 1946 nastoupil na Jirsíkovo gymnázium v Českých Budějovicích a také do chlapeckého semináře pro přípravu kněží. Se samými výbornými maturoval na gymnáziu v roce 1952. Poté pracoval jako pomocný dělník ve slévárně a jako soustružník v továrně Motor Union v Kněžských Dvorech u Českých Budějovic.

Po vojenské službě byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze na obor archivnictví. Studia dokončil v r. 1960. Potom pracoval jako archivář v Okresním archívu v Třeboni, v Jindřichově Hradci, Okresním a Městském archívu v Českých Budějovicích, kde se později stal ředitelem.

Vysvěcen na kněze byl 23. 6. 1968 v Českých Budějovicích. Tehdejší českobudějovický biskup Josef Hlouch jej jmenoval svým sekretářem. Hlouchův vliv vadil tehdejším politickým autoritám, proto byl Vlk přeložen do malých farností na Šumavě - Lažiště a Záblatí v r. 1971. Od r. 1972 byl v Rožmitále pod Třemšínem, kde mu byl v r. 1978 odňat "státní souhlas" k veřejnému výkonu kněžské služby.

Dne 1. 1. 1989 mu byl vrácen "státní souhlas" a stal se farářem na Klatovsku v obcích v Žihobcích, Bukovníku, později v Čachrově, Javorné, Železné Rudě, Běšinách a Stráži na Šumavě.

Českobudějovickým biskupem byl jmenován 14. 2. 1990. Biskupské svěcení se pak uskutečnilo 31. 3. 1990 v chrámu sv. Mikuláše v Českých Budějovicích. Pražským arcibiskupem a českým primasem, nástupcem kardinála Františka Tomáška se stal 27. 3. 1991.

Papež Jan Pavel II. jej jmenoval kardinálem 26. 11. 1994.

Zdroj: ceskobudejovicky.denik.cz

pátek 24. února 2017

Únor 1948: Nebyli jsme země osvobozená, nýbrž ukořistěná.

Onen únor 1948 ani nebyl tak převratným datem. Když si seřadíme pár let, které mu předcházely, bylo vlastně nemožné, aby to dopadlo jinak. Edvard Beneš hledal neustále oporu ve Stalinovi; byl zpanikařený svým traumatizujícím strachem z „věčného německého nepřítele“ a „mnichovským syndromem“ nedůvěry v ty, kteří nás v září 1938 opustili.

 To, že si kremelský diktátor do roku 1941 plácal s Hitlerem po zádech, rozdělil si s ním Polsko, koupil práva na pobaltské státy, Rumunsko, Finsko, a kdo ví, co ještě, to Beneš, zakládající si na svém politickém fištrónu, jaksi přehlédl. Jistě, že bylo nutno jednat se sovětským monstrem v rukavičkách, ovšem poklonkovat mu až po kolena a hlavně věřit mu tolik… Nedůstojné podmínky příletu naší vlády do Košic, přijetí vládního programu, koncipovaného více méně komunisty (byť to také svědčí o neschopnosti a lenosti těch druhých, údajně „demokratických“), dobrovolné odstoupení Podkarpatské Rusi, jmenování premiéra Zdeňka Fierlingera, důvodně podezíraného ze spolupráce s NKVD, blízkého KSČ jako Vinnetou Shatterhandovi. A to jsou jen úryvky z rozsáhlého fiktivního románu, který by se dal nazvat „Cesta k debaklu demokracie“. Pointa? Nakonec, ve svých posledních chvílích, Beneš prohlédl a mluvil o komunistických podvodnících.

Únor 1948 byl vskutku už jenom ukončením trapného debaklu, trvajícího řadu let. Scénář porážky se hrál dlouho v mnoha zásadních záležitostech i v detailech. Třeba ve vlivu na tisk. O případných přestupcích amerických vojáků na našem území po konci války se psalo bez zábran. O sovětských znásilněních a sloganu: „Davaj časy!“ se mlčelo. Jazykem lidí ministra Václava Kopeckého se podávání takových informací nazývalo „štvaním oproti slovanským národům“. Což byl bod 2) z těch nejvíc zapovězených. Jedničku získala kritika „dvouletky“. Teprve po obraně svatosti a nedotknutelnosti Rusů (skryté za slovanstvím) následovaly otázky zásobování, vnitřní a zahraniční politiky a záležitosti obrany státu.

Prezident republiky Edvard Beneš: ,,Žurnalismus je po mém soudu služba veřejná. Bezuzdná volnost ve vydávání novin se nesmí více opakovat. (…) To je, pravda, omezování osobní svobody, ale je třeba si položit otázku, do jaké míry je to nutno a v jakém zájmu. Neomezená volnost musí však ustoupit veřejným zájmům.” A jaký byl asi ten nejveřejnější zájem? Začínal se až neodbytně krýt se zájmy Moskvy. Pokud někdo říká, že období 1945-1948 bylo dobou pokusu o návrat demokracie, naivně se mýlí; nebo nestydatě lže. Byla to cesta k sovětizaci země. Více méně neskrývaná. V onom únoru 1947, před sedmdesáti lety, jsme už mrazu z Kremlu otevírali okna dokořán. Mnozí nepokrytě.

Není doloženo, zda je pravdivá historka o tom, jak se po návratu z kremelského klanění carům vyjádřil Jan Masaryk: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“ Dle Karla Feierabenda to řekl Janu Herbenovi. Možná to je pouze historická anekdota, ale „stav země“ plně vystihuje. Chybí ovšem pokračování: proč ten vtipný Masaryk potom nepřestal glosovat a místo pohůnkovského službičkování mužně nesložil svoji funkci? A ještě dál: proč ani v únoru 48 nepodal demisi? Je jedním z viníků oné osudné ostudy. Včetně lístečků, které Masarykovi posílal (nedávno je historici objevili) sovětský zástupce v OSN, a v nichž mu dával instrukce, jak má vystupovat. O tom, jak jsme zprvu byli vstřícní vůči Marshallovu plánu, abychom jej poté, co Stalin zvedl výhrůžně obočí, poslušně, trapně, potupně odmítli, ani nemluvě.

Nebyli jsme země osvobozená, nýbrž ukořistěná. A snažili jsme se odečíst ze rtů kořistníka, co si přeje, abychom byli poslušní ještě dřív, než přijde rozkaz. Snad ještě devótněji než v období září 1938 – březen 1939. Jenom jsme z přikazujících rtů neodezírali němčinu, ale ruštinu. A čekali jsme jako tehdy až sekera dopadne. K tomu činili si navzájem hnusně.

 Zdroj:blog.aktualne.cz

sobota 11. února 2017

Ve Schleswigcku-Holštýnsku nalezeny další bomby z války

2. světová válka se pořád hlásí. Tento týden byly ve Schleswigcku-Holštýnsku nalezeny a budou odváženy dvě nevybuchlé letecké bomby. Ta menší bude dnes odklizena z obce Wedel (okres Pinneberg), druhá bude v neděli odvezena z Kielu, z části Ellerbek. Kvůli bombám musí opustit domovy tisíce lidí.

Nevybuchlá bomba ve čtvrtek při zemních pracích nalezená v Kielu je 250 kg těžká a spadla tam při některém náletu britského letectva. Nález je nedaleko školy. Od pátku je místo střeženo policií a hasiči, v okruhu 500 m je vstup zakázán. V neděli bude bomba odvážena. Kvůli tomu bude od 12 do 14 hodin vystěhováno 3800 lidí.

Odstranění rozbušky z bomby byl pro pyrotechniky hlavolam, protože se setkali s neznámým mechanizmem. Nakonec se jim rozbušku podařilo zlikvidovat.

Město Kiel bylo cílem útoků britského letectva od července 1940 do května 1945. Odhaduje se, že během této doby se uskutečnilo 90 britských náletů a na město a okolí spadlo 44.000 trhavých bomb, 900 min a 500.000 zápalných bomb. Největší nálet uskutečnilo 229 britských letadel 7. dubna 1941. Při tomto pětihodinovém náletu byly hlavně na předměstích zničeny továrny, vojenské sklady i obytné domy. V obavách z opakovaného náletu druhý den většina obyvatel opustila město. A skutečně večer nálet 160 britských letadel na centrum města přišel. Bomby ničily všechno, obytné domy, muzea, banky, vysokou školu, sklárnu, vodovod, elektrárnu, plynárnu.

 V bunkrech zahynulo 213 lidí, bylo zničeno 650 domů a 850 domů těžce poškozeno, včetně 30 škol. 8.000 lidí přišlo o střechu nad hlavou.  V dalších dnech v městě vypukl chaos, veřejná doprava nebyla, nebyl plyn a elektřina, naštěstí byli do Kielu dopraveni dělníci, kteří brzy poškozené budovy strhli a postavili nové.

Nacisté na tyto útoky odpověděli bombardováním Varšavy, Rotterdamu a Coventry. Britské útoky se ovšem opakovaly. Po při náletech v prosinci 1943 a srpnu 1944 bylo centrum Kielu zcela srovnáno se zemí. Poválečná obnova trvala 20 let.

neděle 5. února 2017

Americký Budweiser je už 4 km od Budvaru

Českobudějovický pivovar Samson prochází modernizací. Jedna z největších pivovarnických investic v Česku má několikanásobně zvýšit produkci. A není vyloučeno, že v Českých Budějovicích dojde na nová piva, třeba i se značkou Budweiser. Samson totiž je vlastněn americko-belgickým světovým gigantem Anheuser Busch Inbev (AB Inbev).

AB Inbev hodlá v Samsonu utratit podle mluvčí koncernu Kathleen van Boxelaerové na 15 milionů dolarů (asi 380 milionů korun), což je nejvíc od privatizace na začátku 90. let. To má umožnit výrazné zvýšení roční produkce.  Samson například ruší tradiční otevřené kvasné kádě, instaloval místo nich objemné CK tanky, inovuje sklady, pasterizaci, filtraci, rozšíří činnost obchodního oddělení. Jedná se o pokračování dočasně přerušeného projektu, který AB Inbev zahájil v Samsonu krátce poté, kdy ho před necelými třemi lety koupil od firmy Taurus One Limited ovládané stíhaným podnikatelem Františkem Savovem.

František Savov je podnikatel spojovaný s kontroverzními obchody kolem někdejšího svazáckého majetku. Mimo jiné ale ovládá i knižní vydavatelství Mladá Fronta a některá média. V současnosti jej stíhá policie pro podezření z daňových úniků.

V koncernu tají, o kolik přesně chtějí v Samsonu zvýšit produkci, zda tam přesunou ze smíchovského Staropramenu výrobu své značky Stella Artois, nebo zda začnou v Budějovicích vyrábět vlastní Budweiser.

Velká část navýšené produkce by tedy připadla na jinou značku. Nabízí se například Budvaru konkurenční Budweiser nebo Bud. Výroba „nepřátelského“ piva by se rozšířila z druhého konce Atlantického oceánu na vzdálenost pouhých čtyř kilometrů od Budvaru. A nemusí se jednat jen o psychologický tlak na jediný český národní podnik, kterému se americko-belgický gigant snaží zabrat co největší část trhu. Budvar má totiž dosud poměrně příznivou bilanci známkoprávních sporů s AB Inbev. V letech 2000 až 2016 bylo definitivně ukončeno 197 soudních sporů a správních řízení, z nichž Budějovický Budvar vyhrál 136 případů a deset sporů skončilo smírem nebo remízou

Podle odborníků na autorské právo a duševní vlastnictví by za určitých okolností mohl AB Inbev v Samsonu piva se značkou Bud nebo Budweiser skutečně vyrábět. Prodávat by je prý ale mohl jen tam, kde má sám známková práva. Budvar mu je ale ve svůj prospěch blokuje v rámci Evropy ve většině zemí, včetně Česka a okolních států.

Podle další odbornice – právničky Denisy Assefové z mezinárodní kanceláře Schönherr –, může u nás dojít ke sporům o použití výrazu Budweiser na etiketách. Samson smí už léta užívat Budweiser Bier jako Evropskou unií chráněné zeměpisné označení místa, kde se vyrábí. Může ale dojít na etiketě k záměně za značku piva (ochrannou známku). Sesterská společnost Samsonu – Budějovický měšťanský pivovar (také ovládaná AB Inbevem) si loni a předloni zaregistrovala tři nové ochranné známky, ve kterých se slovo Budweiser vyskytuje.

Stát mohl komplikaci s působením AB Inbev zabránit tím, že by pivovar Samson koupil před tím, než ho získal Savov a kdy ho tehdejší majitelé Miroslav Leština a Jan Diviš v roce 2009 nabízeli ministerstvu zemědělství. Chtěli  1,5 miliardy korun (včetně ochranných známek s označením Budweiser, které pivovar už tehdy také držel). Vedení Budvaru doporučilo o nabídce jednat, ale tehdejší ministr zemědělství Petr Gandalovič koupi zamítl. „Úředníci tehdy nebyli evidentně na takovouto situaci připraveni. Ale na druhé straně, proč by to měl stát kupovat? Samson ani pod vládou AB Inbevu neohrožuje Budvar -  český národní podnik  “ soudí nezávislý pivovarnický expert Jan Veselý, někdejší prezident Evropského svazu pivovarů.


Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.