Ohnivé koště reformátora Čulíka

Jan Čulík, tvrdý mediální odpůrce napadeného židovského státu Izrael se v žebravém internetovém plátku Britské listy tentokrát pustil do českého obyvatelstva. A vzal to hezky od premiéra Fialy až po mateřské školy: "Světoběžník je kvalita, co je v české zemi je slabota!" 

Podle Čulíka se v USA  předseda české vlády Fiala velice proti současným světoběžníkům provinil tím, že lidi, kteří stejně jako on pocházející z českých zemí nazval krajany. Čulík tedy rozbíjí starou tradici, když lidé pocházející z jednoho kraje či země, když se sejdou v cizině, prý nejsou krajané, protože "slovo krajan je xenofobní, komunistický výraz, jímž komunistický režim odlišoval Čechy žijící v zahraničí od domácích Čechů." A šmitec. 

Slovo krajan určitě vzniklo přeložení německého Landsmann, což by tedy podle Čulíka mělo být také špatné, a nejen proto, že čeští komunisté neměli a nemají spolek lidí pocházejících z českého území (Landsmanschaft) rádi. 

Světoběžník Čulík byl tentokrát skutečně v ráži, snad si také připravuje koště na rej čarodějnic. Napadl císaře Františka Josefa I z toho, že Češi se dodnes řídí jeho příkazem vstávat brzy ráno. V jiných zemích se začíná pracovat o dvě hodiny později. Ranní ptáče, dál doskáče, pane Čulíku, říkávalo se. 

Z vlastní zkušenosti vím, že začátek pracovní doby v časných ranních hodinách nemá na svědomí stařičký mocnář ani současní mocnáři, ale chalupaření, chataření a zahrádkaření, neboli normalizační Husákovy náhrady cestování za hranice. Práci od šesti hodin nenařizovala vláda, tu si ve většině průmyslových podniků a úřadů vymohli přes odbory sami zaměstnanci, aby měli odpoledne více času na trávení volného času v přírodě. Šířilo se to tenkrát mezi pracovišti jako pandemie. Byl jsem jedním z mála lidí, kteří nepodepsali petici na začátek směny ráno v 6 hodin. Přesto jsem musel potom vstávat v půl čtvrté, abych se do šesti do práce dostal. Pokud budou chaty a chalupy, bude se pracovat dříve než v zahraničí.

Čulíka také rozčiluje, že čeští studenti mluví česky, že používají formulace, které se používaly za vlády komunistů. Někoho jiného zase rozčilují zkomoleniny a anglikanizmy, které deformují češtinu. V minulosti, když ve městech čeština byla v koutě, byl venkov ochráncem českého jazyka. Dnes je tradiční venkov zdevastován prospěcháři, vylidněn, v budoucnosti i konzervativní venkov těžko český jazyk vzkřísí. (stk)

České důchody zastínila privatizace

 Zatímco v Británii se stará o úspory daňových poplatníků přes 5000 soukromých penzijních fondů, v České republice je to devět fondů. Koncem března navíc vyšlo najevo, že za posledních deset let  státní příspěvek činil 58,2 miliardy korun.

Takže z peněz, kterými do těchto fondů přispívá stát, si  65 % vezmou soukromé finanční instituce za správu. Tak vypadá privatizace veřejných peněz do soukromých kapes v přímém přenosu.

Privatizace, která vyloučila z poptávky soukromé penzijní nároky, každý rok připravila české daňové poplatníky o sumu v hodnotě asi deseti procent hrubého domácího produktu. To je za poslední rok víc než 700 miliard korun.

Když si počátkem 90. let ponechal stát závazek vyplácet starobní důchody, přijal také závazek vyšších (než jinak nutných) daňových odvodů. Vyžaduje to totiž model průběžného financování penzí. 

„Otcové“ české privatizace, kteří vzešli z Vysoké školy ekonomické, neměli na tak rozsáhlý převod majetku ze státních do soukromých penzijních fondů zkušenosti a vlastně ani vzdělání. 

KOncem 80. let byly v tisku už některé údaje uvedeny. Bohužel přesně si nepamatuji. Žádný fond zřízen jistě nebyl, byly však nízké důchody, např. asi půl milionu lidí ze zemědělství dostávalo minimální důchod, protože v kolchozech měli v 60. letech velmi nízké mzdy a předtím nebyli pojištěni. Naproti tomu byly v 80. letech už slušné mzdy a vysoké daně ze mzdy (20-30%), ze kterých byly důchody vypláceny.  Výběr peněz zřejmě značně převyšoval výplaty důchodů. Kam zmizely? Dnes už se důkazy nenajdou. Byl by zázrak, kdyby otcové privatizace za sebou důkladně nezametli stopy.

Lhostejnost Evropy bude drahá

V posledních dnech informační pole několikrát rozvířily zprávy o vážných změnách v postoji Západu k Ukrajině. Začalo to známými prohlášeními Emmanuela Macrona a vysokých francouzských vojenských představitelů o možném použití evropských jednotek v případě průlomu ruské armády ve směru na Oděsu nebo Kyjev, píše Vladislav Inozemcev.

Myšlenku podpořilo několik středoevropských zemí. Brzy se ukázalo, že Washington a Berlín jsou velmi nespokojeny s pařížskou demarší, a postoj Polska se dramaticky změnil.

O něco později vlivná média informovala, že v Americe vznikl historický kompromis: Prezident Joe Biden údajně souhlasil se stažením svého rozhodnutí o moratoriu na výstavbu nových terminálů na zkapalněný plyn (proti kterému se v té době nejméně šestnáct států snažilo odvolat) výměnou za republikánské hlasy na podporu pomoci Ukrajině. O pár dní později se od této zprávy distancovali.

Nakonec bylo z Bruselu oznámeno, že Spojené státy a evropské země NATO, které se obávají vítězství Donalda Trumpa v listopadových volbách ve Spojených státech, spěchají s vytvořením fondu ve výši 100 miliard dolarů pod záštitou aliance, ze kterého by byly přidělovány finanční prostředky na podporu Ukrajiny bez ohledu na politickou situaci ve Washingtonu. Jak se dalo očekávat, Maďarsko se postavilo proti, ale doslova ve stejný den se ukázalo, že mnoho evropských lídrů chtělo do tohoto balíčku "zašít" půjčky, které již byly dohodnuty k poskytnutí Ukrajině, a "nové" fondy v něm by se ukázaly být podvodem.

Další zprávy tohoto druhu: Zpráva o reformě německých ozbrojených sil s možným návratem k armádě základní služby - ale formulace tohoto programu je rozvržena na šest měsíců a zdá se, že to je jediný důvod, proč tyto záměry dosud nebyly vyvráceny.

Prospěšné pro Kreml

Při pozorování takového kolísání člověk dochází k závěru, že všechny nemají nic společného se skutečným strategickým cílem Západu, ale jsou způsobeny současnou politickou situací a do jisté míry i touhou něčím naplnit mdlé zpravodajské kanály. Ano, před námi je řada důležitých voleb a politici dychtivě předkládají (na první pohled) serióznější iniciativy. Ano, o kandidatuře nového generálního tajemníka NATO není definitivně rozhodnuto a ústředí aliance se snaží poskytnout alespoň nějaké záruky jak pro nového lídra, tak pro budoucnost po amerických volbách.

Zdá se, že úřady ve Washingtonu upadly do jakéhosi letargického spánku a nereagují nejen na rychle se zhoršující situaci na Ukrajině, ale ani na příběh o pokusu sítě ruských sabotérů ohrozit zdraví a životy téměř tisícovky Američanů, kteří v různých dobách působili na amerických diplomatických misích po celém světě.

To, co se děje, již přineslo (a bude i nadále přinášet) Kremlu obrovské výhody, protože dnes každý, kdo doufal, že se "kolektivní Západ" dokáže tváří v tvář vážné hrozbě zmobilizovat, musí uznat, že taková mobilizace je ještě velmi daleko. Stalo se téměř zvykem říkat, že svět se posunul z poválečného stavu do předválečného, ale politikům se zdá, že to může pokračovat téměř donekonečna. Zdálo by se, že výzvy jsou realizovány, jak v Americe, tak v Evropě přemýšlejí o zvýšení kapacity vojenského průmyslu, ale ukazuje se, že i slavný slib dodat Ukrajině milion granátů bude splněn nejen se zpožděním, ale také kvůli banálnímu nákupu munice v různých zemích, zatímco západní obranný průmysl zůstane ve víceméně předválečném stavu.

To vše mě vede ke dvěma závěrům.

Závěr první

Aby se západní země zmobilizovaly, musí čelit hrozbě, která by mohla vyvolat paniku mezi jejich vlastním obyvatelstvem. To je jasně vidět na příkladu nedávné pandemie: První stovky úmrtí způsobily lockdowny, obrovské rozpočtové výdaje a prudkou mobilizaci léků a léčiv. Ve Spojených státech, EU a Spojeném království stála pandemie celkem 10-12 bilionů dolarů, z nichž většina byla přidělena z rozpočtu a za potlesku obyvatelstva. Chtěl bych poznamenat, že tato částka činila přibližně 18 % HDP rozvinutých zemí, nepočítaje v to záruky a další nepřímé nástroje fiskální podpory.

Dnes hovoříme o dodatečném 1 % HDP neboli 500-600 miliardách dolarů – tolik utrácely západní vlády měsíčně na vrcholu pandemie – ale toto téma se nyní začíná banalizovat. Úřady, které během jediné zimy a jen v Evropě v důsledku ruského energetického vydírání přišly o více než 500 miliard eur, nechtějí nejen "vyřešit ruský problém", ale dokonce ani umožnit Ukrajincům, aby to udělali v plné síle. Jednoduše proto, že se to ještě nestalo skutečným problémem pro evropské a americké občany.

Závěr druhý

To, co se děje, se zdá být přirozeným důsledkem "politiky informačního populismu", která je dnes v demokratických zemích tak běžná. Každé aktuální téma vyvolává touhu vytěžit z něj politický kapitál prostřednictvím PR – a to toho druhu, který má upřímně řečeno jen málo společného s realitou.

Zdá se, že Emmanuel Macron neměl v úmyslu vyslat francouzské vojáky do Oděsy, a kdyby média tolik neovlivňovala politiku, prezident by mohl začít promyšleně rozvíjet politiku zadržování, jak to mnohokrát udělali během studené války.

Schůzky za zavřenými dveřmi a konzultace na nejvyšších místech však už dávno přestaly být politikou: Veřejná prohlášení a příspěvky na Twitteru se staly politikou. Takové demarše nemohou být dobře promyšlené a nemohou nevyvolat nesouhlas mezi těmi, kteří chtěli pouze zveřejnit svůj vlastní tweet na podobné téma a nyní jsou nuceni reagovat na tweet někoho jiného.

Demokracie a otevřenost, které byly po mnoho desetiletí klíčem k síle a úspěchu velkých západních zemí, se nyní stávají zdrojem slabosti; i když ne všeobecné, pouze vojensko-strategické, ale přesto. Svět mimo Západ se učí ignorovat výroky západních politiků – což znamená, že až přijde čas na skutečné kroky, bude za ně muset být zaplaceno mnohem více, aby oponenti pochopili, že to není vtip.

Několikanásobně více – ne-li o několik řádů!

Zemřela Alena Hromádková

 V úterý 2. dubna 2024 zemřela v nedožitých 81 letech Ing. Alena Hromádková, CSc., profesí ekonomka, politoložka a socioložka výchovy a vzdělávání. Po listopadu 1989 byla aktivní členkou Občanského fóra, jednou ze tří předposledních mluvčích Charty 77, vysokoškolskou pedagožkou Univerzity Karlovy, předsedkyní politické strany Demokratická unie a konzervativně zaměřenou politickou publicistkou.

Před pádem komunistického režimu se jako signatářka Charty 77 podílela mimo jiné na vzniku (1980) anglické Vzdělávací nadace Jana Husa zaměřené na podporu československých disidentů, na organizování utajovaných bytových seminářů (celá 80. léta) se zahraničními lektory a na samizdatovém vydávání (1984–1989) výborů přeložených textů z britského konzervativního časopisu The Salisbury Review redigovaného filosofem Rogerem Scrutonem. O zmíněné nepříliš známé, přesto významné nadaci a s ní spojené disidentské činnosti podala Ing. Hromádková svědectví v rozsáhlém rozhovoru s politologem doc. Rudolfem Kučerou, publikovaném v revui Střední Evropa (č. 139) a v internetových Konzervativních listech (dostupné online).

V první polovině devadesátých let Ing. Hromádková působila nejprve v Občanském fóru, kde byla expertkou na vzdělávací a vysokoškolskou legislativu a také jako jedna z předposlední trojice mluvčích Charty 77 (1991), poté spolupracovala s Klubem angažovaných nestraníků, své politické křesťansky ukotvené úvahy publikovala pravidelně v revui Prostor a představila je také v televizním rozhovoru s Antonínem Přidalem v roce 1993 v pořadu Z očí do očí (dostupné online). Veřejně známou se stala v letech 1994–1996, kdy jako spoluzakladatelka a předsedkyně politické strany Demokratická unie usilovala o návrat solidnosti do politiky a prezentovala pravicový či pravostředový program, jehož součástí byly kritika probíhající ekonomické transformace a návrhy na poctivou dekomunizaci státu a společnosti. Přes enormní úsilí Ing. Hromádkové, korunované vysokou návštěvností desítek jejích veřejných besed, a přes značný počet straníků a příznivců nepřekročila Demokratická unie ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1996 stanovenou pětiprocentní hranici. Ing. Hromádková poté rezignovala na předsednickou funkci a dále se věnovala vysokoškolské výuce na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Jako politická publicistka v době svého předsednictví Demokratické unie přispívala hojně do Českého týdeníku a do Novin DEU, později psala rozsáhlejší esejistické a informativní texty do revue Střední Evropa, Konzervativních listů a Monitoru. V mnoha ohledech jí byla blízká britská politická tradice, respektovala kvalitu státní správy a právního řádu habsburského Rakouska, chovala úctu k polské zbožnosti a někdejšímu masovému protikomunistickému hnutí, byla vždy nakloněna úzké evropské a středoevropské spolupráci v rámci zachování národní identity a národních států. Jednoznačně odsuzovala jakoukoli politickou totalitu a přes dílčí výhrady k materialistickému směřování Západu nikdy nespatřovala řešení problémů v českém obratu na Východ (tj. k Rusku a Číně). K mnoha zásluhám první dámy českého politického konzervatismu Ing. Aleny Hromádkové patří i uvedení britského filosofa Rogera Scrutona do českého prostředí, ale především jasně formulovaný inspirující náhled na nezbytnost budování společenských forem a systému hodnot založených na duchovním pojetí člověka vycházejících z křesťanské tradice. Čest její památce!

Kdy se přestaneme bát benešovců?

V příštích osmnácti měsících projde Česká republika čtyřikrát rituálem demokratických voleb. Vedle voleb do Evropského parlamentu se budou obsazovat místa v krajských zastupitelstvech, třetině Senátu a v příštím roce i v Poslanecké sněmovně. Pokud věříme na zázraky, můžeme připustit i jakkoliv nepravděpodobnou možnost, že zvolená většina našich zástupců bude pracovat, nebude si nadávat, nakrucovat se v médiích, obstruovat a tajtrlíkovat na TikToku, bude se řídit především dlouhodobým zájmem státu a nebude krást. Ale spíše to dopadne podle slavného Černomyrdinova axiomu: „Chtěli jsme to nejlepší, ale dopadlo to jako vždycky“.

Většiny atomizovaných společenství prakticky všech rozvinutých zemí ve strachu o svůj blahobyt zhlouply natolik, že namísto aktivní spoluúčasti a spoluzodpovědnosti za demokracii volají po vůdcích.

V čase, kdy společenská paměť je umrtvována záplavou údajně aktuálních informací, znejistělé publikum o to snadněji naslouchá nereálným slibům a polarizujícím strašákům. Jsou jistě společenství, která jsou ještě natolik kulturní, že přes všechen informační chaos a rostoucí polarizaci dokážou naslouchat různým názorům bez nepřátelství.

Ty pak nepotřebují vymýšlet mýty o vlastní dokonalosti, nevině a výjimečnosti. České společenství to ještě nikdy nedokázalo. Mýty dodnes potřebuje víc než pravdu. A nejvíc ze všeho pak mýty o vůdcích.

Vypočítavá neupřímnost příštích volebních kampaní bude okořeněna dvěma výročími zásadních historických přelomů. Už letos v listopadu uplyne 35 let od krachu komunistického režimu. A v květnu příštího roku to bude už 80 let od skončení druhé světové války.

Obě události budou v českém pojetí tradičně oslavovány bez ohledu na historická fakta jen jako příležitost k sebepochvalnému vytržení a opakování nabiflovaných klišé o skvělých vůdcích a hrdinství lidu, vždy a v každé situaci připravenému postavit se zlu a nespravedlnosti.

Ponechme pro tentokrát mýtus „listopadové revoluce“ stranou a vraťme se k němu podrobněji někdy příště. Starší mýtus „osvobození“ a „národní revoluce“ z května 1945, obnovený po roce 1989, byl vnucen všem dodnes žijícím generacím, společně s grandiózním doprovodným zakrýváním skutečnosti.

Ani změna režimu po listopadu 1989 nedokázala zatím přesvědčit české společenství, aby dospěle chtělo a potřebovalo pravdu o vlastní minulosti.

A tak se donekonečna opakují nesmysly o poválečném „návratu demokracie“ a mlčí o zločinech a diktátorském jednání samozvaného exilového prezidenta Edvarda Beneše, mlčení, slepotě a spoluúčasti vlády Národní fronty, složené ze čtyř povolených politických stran, stejně jako o tupé pomstychtivosti a nadšení „národa“.

Uveďme jen několik málo příkladů otevřeně nedemokratického, protiústavního a diktátorského postupu Edvarda Beneše a poválečné vládnoucí elity. Sovětská armáda se na československém území – kromě násilí proti civilnímu obyvatelstvu – dopouštěla systematického odvážení zařízení průmyslových podniků a, především, násilného odvlékání československých občanů do Sovětského svazu.

Nejnižší oficiálně přiznaný počet dosahuje čtrnácti tisíc unesených. Informovaný odhad hovoří nejméně o dvojnásobku.

Oddíly sovětské vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ zatýkaly o odvlékaly československé občany na Podkarpatské Ukrajině a na Slovensku okamžitě po přechodu fronty na československé území. Vláda ani prezident nikdy nereagovaly. V Praze začalo zatýkání už devátého května.

Vláda se poprvé rozhodla zdvořile požádat o vysvětlení až v říjnu. Komunisty ovládaná ministerstva vnitra a obrany jakémukoliv obtěžování sovětské strany navíc aktivně bránila.

Edvard Beneš s podporou všech politických stran na sovětskou „žádost“ porušil všechny sliby a dohody z doby války a znemožnil účast představitelů domácího odboje na vládě. Do úplného zapomnění zmizelo povědomí o věznění jeho politických odpůrců a existenci sudetoněmeckého protinacistického odboje a jeho partyzánských skupin.

Beneš prosadil alibistické prodloužení takzvané „branné pohotovosti státu“ až do 31. prosince 1945, aby bylo možné zakrýt čistky v armádě a její použití při násilném vyhánění německého obyvatelstva. A tak většině české společnosti ani nevadí, že při něm zahynulo nebo bylo zavražděno nejméně dvacet tisíc lidí. A tak by se dalo pokračovat.

Doba se ale přece jenom pomalu mění. Studenti Gymnázia Jana Keplera v Praze koncem února vyzvali prezidenta Petra Pavla, aby se společně s německým prezidentem 3. června zúčastnili symbolického aktu česko-německého smíření, který studenti připravují společně s kolegy z lounského gymnázia Václava Hlavatého.

Předcházet mu bude jejich společný pochod z Postoloprt do Žatce, který má připomenout masovou vraždu zřejmě až tří tisíc německých civilistů, provedenou jednotkou československé armády a Obranného zpravodajství. Na odpověď dodnes čekají.

Prezident by měl jít s nimi. Mohli a měli by ho doprovodit i zástupci parlamentních stran, církví a Armády České republiky. „Politici“ nejspíš budou mít strach ze ztráty hlasů lidí, neschopných usmíření a budou mlčet. Zbabělost je také „politika“.

Pražský arcibiskup Dominik Duka se před devíti lety s odvoláním na objížďky na silnicích vymluvil z účasti na pietním připomenutí další masové vraždy německých civilistů na Švédských šancích u Přerova.

Česká armáda se ještě nikdy ani slůvkem za poválečné zločiny svých důstojníků, vojáků i nejvyššího velení neomluvila. Osmdesát let je až příliš dlouhá doba na zjevení pravdy a usmíření s vlastními pochybeními i zločiny.

Do třetího června scházejí necelé dva měsíce. Do osmdesátého výročí ukončení války necelý rok. Prezident a arcibiskup pražský by měli naslouchat studentům a jejich svědomí – a jít příkladem. Alternativou je jen nedůstojné pokračování zbabělého mlčení – a pohrdání mladých.

Zdroj: Hlídací poes

V září 1938 "zrada mnichovská," nebo "zrada Benešova?"

 V pražském Topičově salónu proběhla 21. února 2024 konference o Edvardu Benešovi, s názvem Beneš válečný a poválečný. Mimo jiné byl při ní velmi zpochybněn pojem „mnichovská zrada“, který Beneš vymyslel.

Politika a diplomacie byly Benešovou vášní, ale zároveň byla politika a diplomacie také Benešovou slabinou. Beneš byl dle Edena až příliš přesvědčen o tom, že existuje nějaká magická formule, která jako by byla schopna překlenout rozpory mezi politiky a diplomaty a zeměmi, které reálně existují. Avšak žádná taková magická formule neexistuje a je potřeba zaujmout stanovisko. Benešovo kompromisnictví, hledání kompromisu za každou cenu, bylo dle Edena obdivuhodné (např. v době Pařížské mírové konference), ale když jako  prezident měl čelit Hitlerově snaze zničit Československo, hledání kompromisu ztratilo význam.

Když kriticky zkoumáme Benešovy kroky před Mnichovem, dostáváme se k momentům, které jsou velice problematické a které vrhají jiné světlo na postoj západních velmocí, než o jakém Beneš se snažil přesvědčit československý lid.

V polovině září 1938  Beneš vysílá svého důvěrníka Nečase do Paříže a do Londýna s návrhem zbavit se pohraničního území s dominantní většinou německého obyvatelstva. Totéž říká Beneš jak britskému, tak francouzskému vyslanci. Když se tohle dozví nejvyšší představitelé Británie a Francie, kteří spolu jednají v Londýně o tom, jak se vyhnout válce, řeknou si, že je to skvělé, že je tady vůle ke kompromisu. Všechno, co následuje, je už jenom hledání míry toho, jak velká část Československa připadne Německu. Když se začne ukazovat ve dnech před Mnichovem, že Hitlerovi nejde o kompromis, Francouzi, tak Britové poměrně ochotně dávají Hitlerovi najevo, že může být jeho požadavkům vyhověno. Pouze v případě, že Německo  i potom na Československo zaútočí, tak že bude konfrontováno s vojenskou silou Francie, Británie – a Sovětského svazu. Toto jde proti Benešovým výkladům o Mnichovu, že jsme byli zaprodáni za každou cenu. Tak jednoduché to nebylo. Vůle ke kompromisu, která vzešla z Benešovy iniciativy, vedla k tomu, že nakonec kompromis nalezen byl. 

Je fascinující, že se v českém veřejném prostředí stále ještě používá pojem „mnichovská zrada“. Lépe by bylo říkat "Benešova zrada." Beneš tehdy nabídl diplomatické jednání, oni však je pochopili jinak, než si on představoval. Jednoduše řečeno, on nabídl princip ústupku, oni ho přijali, ale ústup dělali podle požadavků Hitlera, nikoliv podle návrhu Beneše – v tom byla ta zrada. Toto však Beneš nikdy nepřiznal, takže zůstal jen pojem zrady, který se aplikoval na celou mnichovskou situaci

Zabití dítěte nemůže být právem matky

 Francouzští levicoví liberálové se radostí objímali, když bylo schváleno, že potraty budou ústavním právem. „Francouzská hrdost, univerzální poselství,“ napsal prezident Macron. Nadšené hlasy se ozývaly i jinde včetně ČR.

Pokrokový, či spíše progresivní, levicově-liberální, neomarxistický parní válec se valí v mnoha oblastech podle stejného vzorce. Nejprve volání po svobodě, toleranci, soucitu s údajně ukřivděnými. Toto volání se stává perfidní hrou na city, ideologickým vymýváním mozků, zejména u dětí a mladých lidí. Následuje fáze politického angažmá za změnu stávajícího práva. Tento zákon se stává stále vražednějším. Odpůrcům jsou zavírána ústa ve jménu obrany lidských práv, boje proti nenávisti atd. Nakonec tu máme liberálně-levicovou totalitu v bílých rukavičkách. Tento vzorec vidíme v otázce potratů. Od plačtivého argumentování, že potrat není dobrá věc, ale v některých případech je nutný, a proto by neměl být zakázán, jsme se dostali k prohlášení potratů za základní, ústavní lidské právo. A odpůrci potratů jsou obviňováni z nenávisti k ženám… Ma pravdu francouzský biskup Aupetit, když při pohledu na politické tlaky na zakotvení potratů v ústavě a zároveň odmítání záruky svobody svědomí pro zdravotníky, konstatuje: „Francie dosáhla dna. Stala se totalitním státem“

Ve Francii, stejně jako v mnoha dalších západních zemích, se potraty již dlouho široce prosazují a hnutí pro život jsou různě zaškatulkována. Člověku, který by veřejně řekl, že potrat je zabití lidské bytosti, hrozí stíhání podle různých paragrafů. Odpůrce potratů může být obviněn z „nenávistných projevů“ nebo z toho, že způsobil utrpení někomu, kdo potrat podstoupil. Zakotvení práva na potrat v ústavě tento propotratový despotismus jen posílí. Jste proti potratům? Pak ústavu nerespektujete, ale porušujete! Ve jménu práva na potrat je a bude ještě více omezována svoboda slova, svoboda přesvědčení a svědomí, stejně jako náboženská svoboda. Kněze, který bude kázat o špatnosti potratů, bude přece možné obvinit z nenávisti a porušování ústavního práva! Však ono o „horké“ soudy nebude nouze…..

Winston Churchill a pacifismus

 „Mnozí lidé jsou toho názoru, že způsob, jak se vyhnout válce, je ukazovat její hrůzy a živě je obtisknout do myslí mladé generace. Ukazují na brutální fotografie. Vypráví příběhy zmaru. Rozšiřují přesvědčení o neschopnosti generálů a admirálů. Odsuzují zločiny a nezměrné bláznovství lidských konfliktů. To všechno je  velmi užitečné, pokud nás má odradit od úmyslu napadnout nějakou jinou zemi. Kdyby si to snad někdo mimo blázinec přál udělat… Ale jak by nám toto pomohlo, kdybychom my sami byli napadeni? To je otázka, kterou bychom si měli klást.“ Tak se ptal Winston Churchill v roce 1934, rok po nástupu Hitlera k moci v Německu.

Byli by tito útočníci ochotni navštívit výstavu lorda Beaverbrooka? Vyslechnout dojemné apely Lloyda George? Chtěli by se setkat s oním slavným Jihoafričanem generálem Smutsem a nechat si od něj vyléčit svůj komplex méněcennosti v přátelské a rozumné debatě? O tom pochybuji. Jako člověk, který nesl břímě odpovědnosti za bezpečnost této země v těžkých časech o tom velice pochybuji.

Ale i kdyby se to stalo, nejsem si jistý, že bychom je přesvědčili, aby se potichu vrátili zpět k sobě domů. Mohli by nám říct: vy jste bohatí, my jsme chudí. Vy jste nakrmení, my jsme hladoví. Vy jste vítězové, my jsme poražení. Vy máte cenné kolonie, my nemáme žádné. Vy máte své námořnictvo, kde je to naše? Vám patřila minulost, nechte nás mít budoucnost.

A hlavně se bojím, že by nám řekli: vy jste zeslábli a my jsme teď silní.

Konec konců, vážení přátelé, jen několik hodin letu letadla od nás žije národ o počtu téměř sedmdesát milionů vzdělaných, pracovitých, vědeckých a disciplinovaných lidí. Ti jsou od dětství učeni, že válka je vznešeným cvičením a smrt v bitvě je tím nejslavnějším osudem muže. Je tu národ, který opustil veškeré individuální svobody, aby posílil svou kolektivní sílu. Je tu národ, který se vší svou silou a se všemi svými ctnostmi se ocitl pod vládou nemilosrdných lidí hlásajících nové evangelium netolerance a národní pýchy. Nyní ve svém počínání nejsou omezeni zákonem, parlamentem nebo veřejným míněním.

V té zemi jsou všechny proslovy pacifistů, všechny protiválečné knihy, zakázány nebo potlačeny. Jejich autoři jsou přísně vězněni. Ze svého vlastního desatera vynechali přikázání: nezabiješ.

Je tomu sotva dvacet let, kdy tito naši sousedé vedli válku téměř proti celému světu a téměř ji vyhráli. Nyní se znovu vyzbrojují s tou největší rychlostí. K ruce mají novou a děsivou zbraň – letectvo. Proti této zbrani není naše námořnictvo žádnou obranou. Tato zbraň může bez rozdílu zasáhnout muže a ženy, slabé i silné, pacifisty i jingoisty, válečníky i civilisty, přední linie zákopů i vzdálené domovy. Ohrožuje všechny bez výjimek.

S touto novou zbraní se objevila nová metoda – nebo přesněji řečeno vrátila se znovu ta nejbrutálnější metoda dávného barbarství. Možnost donutit vlády ke kapitulaci terorizováním civilní populace. A co je nejhorší – čím civilizovanější země je, čím větší a nádhernější jsou její města, čím komplexnější je struktura jejího občanského a hospodářského života, tím je zranitelnější vůči těm, kteří na ni pohlížejí jako na svoji kořist.

Vzkříšení vlaku Vindobony jako turistické atrakce

 Jedna nedávná reportáž Českého rozhlasu se týkala záměrů německých železničářů uvést do provozu motorový vlak jezdící do roku 1979 mezi Berlínem, Prahou a Vídní, pod označením Vindobona

.

Opravy vlaku odstaveného více než před 40 lety se ujala parta německých nadšenců, jíž se na opravu podařilo sehnat peníze (asi 500.000 eur), odborníky i opravářské firmy. Vlak by už v létě 2024 měl být pojízdný. Německé dráhy (DB) už mají pro první jízdy vybrané a proškolené strojvedoucí. 

Záměrem zprovoznění staré Vindobony, jejíž nejstarší díly pocházejí z 30. let minulého století, jistě není její nasazení do denního provozu po bývalé trati, ale turistické jízdy mezi německými městy. Jsou plánovány jízdy i do Prahy a Karlových Varů. Cena současného jízdného se značně liší od 80. let, kdy například cesta po trati Vindobony (v 80. letech už  obyčejný rychlík) z Třeboně do Prahy stála 38 korun. Nyní cena jedné jízdenky nemá být pod 20.000 korun. Všechny plánované jízdy Vindobony jsou údajně už vyprodané.

NORMALIZAČNÍ MAMLAS Z KATEDRY CHCE VLÁDNOUT VENKOVU

 Nad dědičnou nadutostí Pražanů lze většinou mávnout rukou, i když byla příčinou mnoha tragédií českých zemí. Ovlivňovali dění od husitských válek až po rozpad Československa v roce 1992, avšak nechat velkoměstské povaleče urážet český venkov, který je živí, není možné trpět donekonečna.

V souvislosti s protesty zemědělců se objevilo v českých mediích spousta urážek vesnického lidu. Zahraničí se diví. Všude v okolních státech mají protestující zemědělci podporu veřejnost, pouze v České republice musí mít pravdu Praha, konkrétně fašistická protivesnická ODS. 

"Ne, zemědělci nemají žádný důvod mluvit za venkov a venkovské komunity nijak nereprezentují," mamlas od katedry trefil český hřebík na hlavičku. Kolektivizace v 50. letech drastickým způsobem obrátila českou vesnici naruby, odstavila od vesla původní zemědělce a nahradila je nomenklaturními kádry z městských fabrik. Husákova normalizace potom potomky bývalých poctivých zemědělců vyhnala do městských paneláků a jejich kamenné chaloupky nabídla normalizačním městským zbohatlíkům. Ti samozřejmě práci nevymysleli, vesnice je pro ně dobrá jen k povalování na čerstvém vzduchu. 

Největším škůdcem českého zemědělského venkova není EU, ale normalizační český chalupář. Kdo škodí zemědělcům, škodí českému státu.(stk)